Sklízíme ovoce fatálního selhání disentu?

Zdá se, že stále častěji se někdo osmělí k pohledu zpět, kde pokouší se spatřit příčiny současných běd. Shledává, že disent nebyl připraven. Neměl konkrétní plán a jasný směr. Jím jak by lid zavlečen byl v neznámou krajinu.

A tu to máme. Příčinu. Lidé se ocitli v tenatech dosud neznámého nepřítele, jenž má své jméno. Jméno bohyně, která když zavládne, lze před ní jenom klečet. Nečinně. A nebo padat naznak. A odhalovat ta svá měkká, zranitelná bílá bříška, a s nimi i svou bezmoc, bezbrannost. Která se v letargii ráda hýčká. Tak nevinně. A přesto......  tolik, tolik by se chtělo! Něco! Nějak! Kdyby.......kdyby nebyla tak mocná.

Mocnější než doba sucha, když zchřadlé ozimy se zaorají a plody svraskalé padají do zežloutlé trávy.  A potom vylijí se zase vody tak, že nelze utéct ani pod okap, a v tlení všeho pak se otevírají morové rány.

Mnohem mocnější, než doba s malým d, je Doba. Bohyně, která když zavládne, snad někdo někde měl by zas být nějak smělejší. Zas něco chtít. Žádat. Jinak než žádal Václav Havel s tím jeho zpropadeným disentem. Ten tedy byl nám prezentem! Svobodné volby, demokracie. Konečně svoboda? Co sní? Co sní, když tolik by se chtělo klidně žít a nechat konat spravedlivý svět? Když Doba dává na výběr narovnat nebo ohnout hřbet.

A nebo hřbety jiným zmalovat? Za to, že bohyně je nechtěná? Za její pravé jméno  -  SVOBODA.