Probudil se uprostřed noci s bušícím srdcem a vytřeštěnýma očima. Jeho mysl ještě chvíli promítala na strop obrazy z doznívající noční můry. Zas nechápal. Zase žasnul nad těmi výjevy. "To přece nemohou být moje vlastní zkušenosti".
Mohou, pochopil, když zjistil, že má ruku v nočníku. Ale úleva nepřicházela. Úzkost mu sevřela hrudník. Démon vyvolaný postraumatickým syndromem mu klečel na prsou.
Lapen v území nikoho. Sám mezi mámením a realitou. Nebyl schopen se ani pohnout. Nebyl schopen slova. Když povědomé obrazy a výjevy zeslábly, podařilo se mu konečně odstrčit nočník, který byl jen spouštěčem. Žumpa, to byla ta vzpomínka, uvědomil si. A v tu chvíli se mu z hloubi duše i srdce prodral hrdlem sten tak bolestný, až jeho věrný pes bdící u jeho postele ztratil vědomí, když mu na okamžik v žilách ztuhla krev v karmínově rudé krystaly.
"Jitkóóóóó !!!", prořízlo noční ticho spící čtvrti jako hlas doléhající z mučírny samotného pekla.
Vladimír se v rozjitřených vzpomínkách válečného veterána cítil jako jediná živá duše v temném vesmíru. Potřeboval své pocity někomu svěřit. Ale jak a komu? Slovy se taková hrůza popsat nedá. Rozhodl se napsat svému příteli lakonickou nonverbální zprávu: "Ufff?! ", která vyjadřovala kromě aktuálně prožívaných emocí úžas nad jejich intenzitou. Ten byl vyjádřen smajlíkem (přesněji žasníkem) s blikajícíma vypleštěnýma očima. Když Vladimír zprávu dopsall, zmocnil se ho nový strach. Měl intenzivní pocit, že je někým sledován. V šeru jeho ložnice osvětlené spoře srpkem měsíce se jeho oči setkaly s párem očí tak šílenych a vyděšených, že tentokrát on upadl do bezvědomí. Jeho psa, který, se vzpamatovával z postraumatického šoku a zíral na svého podobně postiženého pána, to ani v nejmenším nepřekvapilo. Když Vladimír zase přišel k sobě, věděl, kdo jediný ho může pochopit. Markytánka Jitka. Neprobral se jen z bezvědomí, ale i ze sna, který mu připomněl severovýchodní Utrhprdelán a teroristický útok na kótu UF. Tehdy, když vzduchem létalo vše, co peří nemá, včetně proviantu a nadějí na šťastný návrat, se Vladimírovi a markytánce Jitce podařilo zachránit si holé životy. Jediné místo v troskách, kde měli šanci dočkat se posil, byla senkrovna za latrínami. Oba měli štěstí i v tom že po jednom z posledních výbuchů časované nálože dopadlo do bodláčí v místě jejich úkrytu několik pytlů buráků. Když se posily přiblížily ke kótě UF (ultra fight), uslyšely zpěv. "Hej hou, hej hou, nač chodit do války......" Když si Vladimír vybavil celé to drama, poslal svou šifrovanou zprávu té, která jediná ji mohla pochopit - Jitce. Odpověděla mu srdíčky a jako česká i evropská vlastenka poslala i fangličky.
Proto, když někdo odpoví na článek nebo komentář pleštidlem a nějakým Ufff?!, mějme na mysli, že za tím mohou být i velmi težké a bolestné zkušenosti těch, kdo třeba hledají zpět cestu k sobě samým. Zkušenosti hrdinů, kteří byli ochotni obětovat vše. Právě otazník v odpovědi může napovědět, že se jedná o zastřené sebetázání s cílem sebeukotvení.
