Sarkasmus Jarka Nohavici?

Věřil jsem, že téma Jarek Nohavica přenechám navždy jiným. Moji víru však Jarek Nohavica zlomil. Přiznávám, že ji zlomil  snadno.

 Když jsem se začetl do kritiky dopadající na jeho hlavu z pera Jiřího X. Doležala, podlehl jsem zvědavosti. Text Nohavicovy virtuálky „Sprcha“ ve mně vyvolal  rozpaky. Vzpomněl jsem si na tklivou píseň jiného autora, která rozdojímávala členy i pžíznivce Volného bloku. Někdy se mi stává, že se neubráním pocitům trapnosti, i když se jedná o počin někoho mně velmi vzdáleného, dokonce pro mě absolutně nevolitelného. Někdy je to prostě tak silný zážitek, že si nelze jen s uspokojením říct: „Po ovoci poznávám je zas a znovu“. Dokonce se někdy ani nelze zaradovat nad tím, že takový počin snad pomůže k vítězství někomu jinému. Někdy se člověk vžívá do těch, kteří by procitli a pýřili by se nad sebou samými.   Nohavicova Sprcha má na rozdíl od Písně pro mámy k tklivosti nebo patosu stejně daleko jako Skákal pes přes oves, což ale není z mé strany žádná výhrada, neboť lehkost a humor mohou být ku prospěchu záměru, zatímco přepjatá vážnost může téma utahat a být kontraproduktivní.

Když jsem si Nohavicovu Sprchu poslechl, napadlo mne, zda se pan Doležal nemýlí. Nenechal se zmást? Není tato …říkanka, s melodií nijak zvláště, podmanivou kukaččím vejcem Jarka Nohavicy sneseným do pořadu Aby bylo jasno? Není to jen taková zkratka vyjadřující příběh dvou kamarádek, které se svými nápady a radami nenacházejí očekávaný ohlas. Někdo by možná mohl být nakloněn spatřit v textu i tajenku:

„To ti radí JANA HANA  JANA HANA náná ná na“ (Nána?) Nevím.