Věřil jsem, že téma Jarek Nohavica přenechám navždy jiným. Moji víru však Jarek Nohavica zlomil. Přiznávám, že ji zlomil snadno.
Když jsem se začetl do kritiky dopadající na jeho hlavu z pera Jiřího X. Doležala, podlehl jsem zvědavosti. Text Nohavicovy virtuálky „Sprcha“ ve mně vyvolal rozpaky. Vzpomněl jsem si na tklivou píseň jiného autora, která rozdojímávala členy i pžíznivce Volného bloku. Někdy se mi stává, že se neubráním pocitům trapnosti, i když se jedná o počin někoho mně velmi vzdáleného, dokonce pro mě absolutně nevolitelného. Někdy je to prostě tak silný zážitek, že si nelze jen s uspokojením říct: „Po ovoci poznávám je zas a znovu“. Dokonce se někdy ani nelze zaradovat nad tím, že takový počin snad pomůže k vítězství někomu jinému. Někdy se člověk vžívá do těch, kteří by procitli a pýřili by se nad sebou samými. Nohavicova Sprcha má na rozdíl od Písně pro mámy k tklivosti nebo patosu stejně daleko jako Skákal pes přes oves, což ale není z mé strany žádná výhrada, neboť lehkost a humor mohou být ku prospěchu záměru, zatímco přepjatá vážnost může téma utahat a být kontraproduktivní.
Když jsem si Nohavicovu Sprchu poslechl, napadlo mne, zda se pan Doležal nemýlí. Nenechal se zmást? Není tato …říkanka, s melodií nijak zvláště, podmanivou kukaččím vejcem Jarka Nohavicy sneseným do pořadu Aby bylo jasno? Není to jen taková zkratka vyjadřující příběh dvou kamarádek, které se svými nápady a radami nenacházejí očekávaný ohlas. Někdo by možná mohl být nakloněn spatřit v textu i tajenku:
„To ti radí JANA HANA JANA HANA náná ná na“ (Nána?) Nevím.
