Kliknul jsem na pořad paní Michaely Jílkové. Vypadalo to zpočátku jako reality show. Tématem byly barbarské velkochovy, které jsou podle části odborné i laické veřejnosti v rozporu se zákonem na ochranu zvířat.
Velkochovy, v nichž zvířata trpí až do svého konce. Tvář ministra zemědělství jsem včera spatřil poprvé, proto jsem si chvíli nebyl jist, jestli se paní Jílková nepřeřekla, když oslovila toho hřmícího pána „pane ministře“. Z pořadu mi bylo poněkud nevolno, aniž tu chci citovat demagogické argumenty, kterými pan ministr obhajoval to, co soudruzi kdysi trefně a pyšně nazvali „živočišnou výrobou.“ Nevolno mi bylo i z paní Jílkové, která se mi jevila být na samé hranici hysterie, s níž se uchýlila k výkonu, který bych nazval rolí v sociálním dramatu. Jako by paní Jílková vzala na sebe úkol obhájkyně chudobou trpících lidských bytostí a ze všech sil se snažila o citové vydírání zastánců civilizovaného přístupu k chovaným zvířatům, majíc na svém široce otevřeném a empatickém srdci právo potřebných na levnější slepičí vajíčka v zápase o holé životy. Pan ministr na mne působil jako nekompromisní buldozer s plnou nádrží překvapivých a nepřijatelných argumentů.
Doufám, že se nedočkám jednoho strašného dne, že v podobném pořadu bude stejně demagogicky obhajována laciná výroba lidských orgánů po vzoru velkého čínského bratra nebo jejich výhodný dovoz k nám. Čínskou polévku si občas koupím. Zatím nepředpokládám, že by v ní mohly být i nějaké separáty z těl obětí umučených na rozkaz usměvavých čínských inženýrů nové Číny. Ekonomické zájmy jsou někdy přízračné. Po všech krutostech, kterých jsme se v historii jako živočišný druh na sobě samých dopustili, je to znepokojující. Ta častá absence elementární empatie. Ty plné těřichy vykoupené utrpením.
