Nebylo možné tomu odolat, když jsme je uslyšeli z dálky. V jejich hlasech byla podmanivá až struhující radost ze života. Ani na okamžik jsme neváhali.
Vyšli jsme těm hlasům vstříc, abychom poznali zdroj té radosti, jež tryskala z hrdel s takovou silou, že by se někomu mohla zdát téměř nepříčetnou. Měli jsme potřebu pozdravit se s těmi více než rozvernými obyvateli českého venkova.
Pravda je, že i my sami jsme si před tím něco dali, takže zábrany v komunikaci byly zcela vymizelé. Jinak řečeno – měli jsme už poněkud našleháno. Hladinku veselých neurotransmiterů nám zvýšily barvy podzimu, který vydal své pozdní plody.
Pokud nějaké zbloudilé koronanaviry přece jen tu a tam vánek zanesl do této krajiny, bylo jich jistě jen podkritické množství, jež vyčerpáno bez hostitele usedalo na zem již v agónii.
Nic nám tedy nebránilo pokračovat v cestě za těmi navzdory všem protivenstvím spokojenými a veselými obyvateli České republiky, jejichž vzájemná komunikace byla tak nečekaně hlasitá a přitom z našeho subjektivního hlediska nonverbální. Opravdu mezi sebou vůbec nemluvili. Troubili na sebe jako ti nejveselejší sloni.
Nechtěli jsme je dlouho rušit zbytečnými otázkami, neboť zdroj jejich radosti byl prostý - obyčejný život.
Když jsme se po tolerovaném sdílení rozloučili, les nám vydal další svůj plod.
Cestou z lesa jsem si vzpomněl na Radku Kielbergerovou. Na žádné z mýtinek ani hospoda, ani kapitula. Jen neobyčejně obyčejný podzim, a v něm klid mír.
