"Proč všichni mluví o válce a nikdo o míru?"

Věta, z níž stalo se téměř heslo. Od někoho zní trochu jako výčitka. A od někoho nadmíru. A mně zní trochu mělce, byť je v ní vůle po míru.

Tu větu jsem četl napoprvé s rozpaky. I napodruhé a dále taky. Sice jsem si uvědomoval možnou nadsázku, zkratku, básnickou licenci, ale nepřišel jsem jí na chuť. Spíše jsem cítil pachuť .

Jednak ta věta není pravdivá (můžeme přičíst nadsázce), ale především se mi jeví jako manipulativní, tak tedy k otázce:

Když člověk ukopne si palec o obrubník, až mu vytrysknou slzy a není mocen slova, proč, když největší bolest pomine, nemluví o tom, jak bude jistě brzy zase skákat přes kaluže, přes kozu, přes to pole, přes ten les, kde spolu s ním skotačit bude jeho ratolest i pes?

Jistěže si to přeje, však bolesti a krvavého palce má v tu chvíli plný brejle. Někdy i kleje.  Ani se neusměje. Však proto ne, že je snad škarohlíd nebo že by se chtěl s veselím rozejít.

Je prostě aktuálně ve válce. Bojuje s bolestí palce.  Nemůže v klidu a lenivě s ním otáčet a odhánět jím mouchy probuzené sluncem jak Danny Na plechárně v knize od Steinbecka. O míru dost se mluví. Ne, že ne. A také mele. Však ne dost tak a tam, kde a jak by se mělo.