Tak ne. Tak třeba ne špinavým prádlem. Třeba zkaženými potravinami. Co já vím, čím si je plní nesvéprávní občané, kteří si nemohou nakoupit jídlo na neděli. Nebo možná potřebují mít možnost kdykoli si koupi třeba pštrosí nohu, když na ni dostanou chuť. Nebo proč potřebují, aby všechny ty hypermarkety byly otevřeny o nedělích a svátcích? Je to jen rozežranost. Doufám, že to není i ten příjemný pocit, že tu pro mne musí někdo otročit. Že zatímco já mám volno a neumím si ho prožít lépe než nákupy, oni to musejí respektovat. Je to nějaké odreagování vlastních komplexů nebo jen primitivní návyk na primitivní utrácení času?
Návyk! Tak to dělají drogoví dealeři. Nacpat do lidí fet a pak se těšit z jejich závislosti.
V pořadu Michaely Jílkové Máte slovo takový argument zazněl. Lidé to chtějí. Aby ne!
Každý feťák chce svůj fet.
Už si nepamatuji, kolik procent lidí si to přeje (kolik lidí je postiženo tou závislostí). Jiní jsou postiženi jinak - v tomto konkurenčním prostředí zaniklo spousty malých krámků a „večerek“, které byly alternativou i pro ty, kteří nechtějí či nemohou absolvovat ty hypermarketové kilometry.
Nejsurovější demagogií ve zmíněném pořadu, která zazněla od asertivního obhájce shopfetu, byl zhruba tento: Není vůbec jisté, že zaměstnanci, kteří budou mít o svátcích volno, se budou věnovat svým rodinám. Fuj, to je sprostá demagogie! Demagogie povýšená! Jako by byla řeč o plebsu, spodině, u níž se nedá předpokládat ani základní míra sociální inteligence. Možná stojí za zmínku, že pokud v takových rodinách jsou školou povinné děti (což v rodinách není vzácným jevem), nemohou sladit svůj volný čas s rodiči zaměstnanými o svátcích a nedělích, neb školní docházka je toliko všednodenní.
Velmi nepřesvědčivé a pro mne neupřímné byly argumenty týkající se zaměstnanosti. Nikdo si totiž nevzpomněl, že ten komfort poskytovat lidem služby o nedělích a svátcích mohou i jiné profese (je-li taková starost dát lidem práci). Tak třeba úřady státní správy a samosprávy. V těch hypermarketech nepracují lidé se základním vzděláním. Mají velmi často stejné vzdělání jako ti úředníci. Mohli by tedy být zaměstnáni jako úředníci, až bude ten cvrkot na radnících, magistrátech, ministerstvech, dopravních inspektorátech, celních úřadech ...........
Tak oč tu běží? O vůli dát práci co největšímu množství našich občanů? Nebo jen těm, kdo něco produkují? Jistě, jen těm, kdo vytvářejí obchodovatelné hodnoty, zisky. O zájmy a spokojenost zaměstnanců hypermarketů ani spotřebitelů nejde. Zisky, to je, oč tu běží.
Jak mohou firmy držet své zaměstnance v podmínkách často nedůstojných a někdy i odporujících platným předpisům? Nedávno mi volala zaměstnankyně jisté společnosti. Jejímu marketingovému umění jsem nepodlehl, neboť jsem jí ani pořádně nerozuměl. Neuměla ještě dost česky. Znám dva lidi, kteří pracují každý v jiné firmě. Mají zatím potíže se domluvit se spolupracovníky. Jeden s jedněmi Slovany, druhý s jinými. Z toho plynou i podmínky diktované našim lidem. Nechcete? Jděte! A instituce státu? Neřekl bych, že dostatečně vnímají realitu.
