Proč má naše vláda vždycky pravdu?

Pokusím se odhadnout prapříčinu motivů vedoucích pisatele k ironicky míněným výrokům, podobným titulku  blogu paní Valíkové Šubové.

Paní Valíková Šubová možná chtěla titulkem svého blogu připomenout, že současná vláda hned po volbách skoncovala s tradicí, kterou ctily všechny předchozí vlády. Ty, jak víme, každé své rozhodnutí vždy s pokorou ozdobily alespoň několika větami zpochybňujícími zralost každého vládního usnesení, aby tak podnítily nesmělou a plachou opozici k odhození zábran a studu a motivovaly ji tak ke konstruktivní kritice podepřené vždy citacemi slov těch členů vlády, kteří nikdy nezapomněli kroky vlády zpochybnit například takto:

Jsme si dobře vědomi, že jsme toto usnesení spíchli horkou jehlou, když jsme ji našli v doutnající kupce sena a unáhleně po ní sáhly, aniž bychom věnovali elementární pozornost Vašim připomínkám a návrhům.

U hnutí ANO dokonce došlo k tomu, že si svoji pokoru uchovalo i v čase, kdy se ocitlo v opozici. Ostatně nejlepším příkladem pokory a vstřícnosti vůči kritikům  je vyjádření premiéra minulé vlády Andreje Babiše v souvislosti s šetřením kauzy Čapí hnízdo:

Tohle je podpis mého syna, ale tento svůj odvážný názor určitě nechci nikomu vnucovat. Naopak bych chtěl upozornit, že podpis vypadá jako by jej někdo, sestavil z vysušených motýlích nožiček, aby mi tím připomněl ony motýle, což mi opravdu nepřipadá moc vtipné.

Podobných projevů vstřícnosti hraničící snad až se servilností členů hnutí ANO vůči svým oponentům a odpůrcům lze uvést celý špalír. Za všechny vzpomeňme alespoň bleskovou reakci poslanců hnutí ANO na otřesnou zprávu o největším hnusu prezidentské kampaně Petra Pavla (jak nazval porušení zákona na nejmenované pražské škole Andrej Babiš):

Celá ta zarmucující a alarmující  záležitost, kterou není možno nazvat jinak, než politicky motivovanou buzerací nezletilých žáků, se nás velmi dotkla, ale protože sami netušíme, kdo z našich řad informoval autora článku, který našeho předsedu Babiše tak roztrpčil a nemáme o této věci žádné informace z jiného zdroje, nabádáme tímto širokou veřejnost k obezřetnosti a kritickému hodnocení neověřitelných informací.

Po tomto uklidňujícím sdělení se z celého toho neuvěřitelného excesu (málem kauzy) stala jen nešťastná ale bezvýznamná historka na téma fakenews. Není tedy divu, že na připomenutí této epizody vztahující se k volbě prezidenta reagovala nedávno paní Valíková Šubová jako na obtěžující marginálii, zapomenutou historku, kterou udržet v paměti by bylo jejím zbytečným zaplevelením  na úkor mnohem důležitějších informací, které "vymazat" by byla škoda.

Mezi skutečnosti, které si zaslouží uchovat v paměti (a možná i v paměti národa) jistě patří ty, které jsou důvodem k obratům, z nichž jeden ve svém článku použila i paní Valíková Šubová: Povolené názory (!)

Co je pravou příčinou těch stále se opakujících nahořklých narážek? Co dalo vzniknout té břitké ironii, s níž se naši občané na sociálních sítích dnes a denně osmělují poukázat na neurvalé snahy současné vládní moci o ovládnutí našich životů? Co bylo příčinou té skepse, jejíž plody jsou výrazy. Povolený názor, jediný správný názor, jediná správná pravda?

Strach, vážení. Paní Valíková Šubová to odhalila již v roce 2018:

Spisovatelka: Stoupenci profesora Jiřího Drahoše chodí po ulicích, rozdávají letáky, vesele agitují za svého favorita, ale příznivci Miloše Zemana mnohdy mají strach se projevit. Bojí se, že by je kolegové v kanceláři odsoudili. Rozdělení společnosti dospělo tak daleko, že někteří lidé mají strach mluvit o tom, že volí Miloše Zemana.

Byl jsem nejednou svědkem názorových střetů mezi voliči jedněch a druhých, jednoho a druhého.  Nikdy jsem nezaznamenal, že by voliči Miloše Zemana byli  ufňukaní poseroutkové obávající se vyslovit svůj názor.  Spíše jsem slýchal, z jedné i druhé strany, že někdy bývá zbytečné mluvit o svých preferencích s již rozhodnutými. Ale každý máme jiné zkušenosti.

...................................................................................................................