Lelek lesní (Caprimulgus europaeus) je u nás stále vzácnějším druhem a je aktivní až za soumraku. Málokdo má to štěstí jej spatřit. Ale ani jediná vteřina jeho života neuniká pozornosti děda Vševěda. Proč by tedy chytal lelky, když ví i o každé mouše, kterou uloví, o každém jeho vzletu, brku?
To lidem to trvalo dlouho, než si uvědomili, že lelek není upír - kozojed, ale naopak by měl být ve chlévech vítaným hostem, jenž chytá obtížný hmyz rušící kozí spánek. Tím se rozpadá další pověra. Ne čert, ale Bůh nikdy nespí, nikdy nechytá lelky. Ale nedá se říci, že s lelky chytá mouchy. Je při tom. Je účasten. Při všem.
Ale mnohem zajímavější je pro mnoho lidí otázka, proč Bůh sám aktivně nechytá mouchy. Hlavně tu tse-tse, která přenáší spavou nemoc (Trypanosoma gambiense). Nebo třeba i komáry, a to především ty prevíty přenášející malárii, která usmrtí každý rok asi jeden milión lidí.
Bůh si nemůže vzít plácačku a to „neřádstvo“ vybít. Připravil by svět o milióny tun potravy a celý ten biotop by se zhroutil. Přesto nelelkuje, a je to možné stále častěji pozorovat (v této zemi zhruba čtvrt století, aniž bych chtěl mluvit o politice). Naplňuje se předpověď starých Inků. Rozšiřují se vědomí lidí, hroutí se různá dogmata a přibývá těch, kteří mají zkušenosti s Bohem. S uskutečňováním jeho vůle, s jeho pomocí. Zmíněné rozšiřování vědomí zasáhne lidi i z řad našeho křesťanského duchovenstva. Ti z nich, kdo věří například v exorcismus, časem opustí představu o existenci temných sil (ďábelských) a začnou vidět zdroje zla tam, kde vždy byly. Pochopí, že psychologie a psychiatrie už dávno dala srozumitelné odpovědi na vznik takových stínů na duši.
Pro člověka otevřeného je mnohem lehčí odpoutat se od starých představ. V duchovních otázkách to někdy bývá podobné, jako uznat omyl v inklinaci k nějakému zpropadenému politickému subjektu. Pochopitelný je strach z falešných proroků, sektářů. Ani strachu z existence Boha bychom se neměli příliš divit. Může se někomu zdát příliš nevyzpytatelný, nesrozumitelný, záhadný. Protože „nový“, jako cizinec přicházející z daleké neznámé země. Dochází i k paradoxním situacím, kdy člověk může mít i strach z přesvědčivého důkazu. Strach takový, že kdyby ho sám Bůh vzal za ruku a řekl mu: „Není čeho se bát“, ten oslovený (takzvaně navštívený) by možná raději volil nějaká farmaka a utekl by se k představě, že má halucinace.
