Osmadvacetiletý výsadkář kapitán Petr Pavel 17. Listopadu 1989 nezasahoval

Mezi kritickými hlasy na adresu Petra Pavla mne v čase před prezidentskými volbami zaujal zvláště jeden komentář v diskusi na blogu IDNES.

Pamětnice brutálního zásahu silových složek v něm připomněla, že zatímco je mlátili, Pavel se na to koukal z okna svého institutu. Skutečně. Sám řek:

„O dění na Národní třídě jsem se dozvěděl pohledem z okna, protože jsem chodil do školy jen pár desítek metrů vedle. Dali nám doporučení se do ničeho nezapojovat. Vzpomínám, jak policie uzavírala příchody na Národní třídu a omezen byl i pohyb v okolních ulicích. Byl pátek odpoledne a kvůli zmatku, výlukám a uzávěrám jsem se na nádraží k cestě za rodinou do Prostějova dostával jen s obtížemi.“

Nevím, co přesně měla pisatelka na mysli. Zda to, že účastník postgraduálního kursu neposílil svou přítomností manifestující studenty vysokých škol, kteří se sešli na Albertově, nebo to, že se nevrhl do vřavy, která se tehdy pro mnohé stala zkušeností s tím, čemu se někdy říká tekutá hrůza. Je dostatečně známo, že odhodlání vzdorovat policistům s pendreky vystřídala panika tváří v tvář nečekané brutalitě. Lidé sevřeni ze všech stran se pokoušeli spasit únikem do průchodů domů, ale i odtamtud je policie vyváděla a bila.  Vzdor logicky vystřídal strach o holý život.

Co tehdy mohl výsadkář kapitán Pavel udělat? Jistě by se zapsal do dějin, kdyby například popadl široký deštník typu Chamberlain, jeho konec vložil do ořezávátka, vybrousil jej do smrtonosně ostré špice, poté otevřel okno i deštník a s nevšední elegancí se snesl mezi trýzněný lid jako James Bond.

A pokud by se pendrekáři nerozutekli ještě před jeho přistáním na zem, mohl deštník složit, sepnout přezkou, tasit jej a zkřížit jím zbraně všech povolaných silových složek, co jich tam u všech všudy bylo.

Že tak neučinil, mu nevyčítám. Nového Bonda bychom zřejmě na Hradě neměli. Pravděpodobně by jeho „ozbrojenou“ revoltu ukončily červené barety.