Omluva je nezbytná součást duševní hygieny. V prostředí mezilidských vztahů je omluva prostředek, který významně přispívá k udržení „ekologie“ v daném společenství. Protože to, co se neuklízí, se kupí, střádá a zahlcuje. Stává se to zdrojem nepříjemných vzpomínek a asociací. Zabřemeňuje naše myšlení a negativně ovlivňuje chování lidí. Je to i zdrojem obav, neboť to, co není dostatečně vysvětleno, pochopeno a napraveno, není ani nikdy zcela zneškodněno. Stává se to latentním nebezpečím vzniku nových nedorozumění či konfliktů.
A přesto se dá říci, že omluva není vždy nezbytnou podmínkou mírového řešení. Protože ne každý je tak silný, aby byl schopen a ochoten jasně a plnohodnotně vyjádřit lítost nad svým selháním a toto selhání bez příkras pojmenovat. Překážkou bývá především stud. Pokud jsme si toho vědomi, stačí nám někdy třeba jen tichý projev uvědomění. Někdy třeba jen jediná slza a pohlazení po rameni. Jindy zas třeba jen naleštěné jablko položené beze slova na náš psací stůl. A pokud to jsme schopni takto přijmout a pochopit, je to něco jako smlouva, tichá dohoda. Nonverbální přijetí parlamentáře k jeho i naší spokojenosti. K jeho i naší úlevě.
To jsou situace, kdy se obejdeme beze slov, a přesto je jasno. A přesto zavládne mír. Přijetí takové „omluvy“ vyjádříme dostatečně tím, že nenecháme to jablko hnít na našem stole.
Takový způsob omluvy by byl pro mnohé vážné situace jistě nedostatečný, ale v jiných je vyjádřením uměním možného na obou stranách.
Takové urovnání vzniklé situace je možné jen s pochopením a přijetím slabosti. Slabosti, která je ale mnohem větší vnitřní silou, než schopnost verbalizované omluvy pod tlakem druhých nebo jiných vnějších okolností.
Pokud je omluva výsledkem zmíněných tlaků, bývá někdy její formulace i urážlivá nebo nepřesvědčivá. A už sama okolnost, že byla spíše vynucena, nikoli vyslovena po hlubším sebezpytu, dostatečně a logicky vyvazuje toho, komu byla určena, z povinnosti ji okázale přijmout. Žádat po někom ono okázalé přijetí, je za takových okolností buď nepochopení nebo i snaha ponížit příjemce omluvy za to, že se jí vůbec dočkal. Potrestat ho.
A proto existuje ještě jiný pojem, a tedy jiný postoj. A tím je vzetí na vědomí. Vzít na vědomí omluvu, bývá někdy maximum možné vstřícnosti. Protože někdy je cesta k omluvě taková, že pak ten, komu je určena, má vážný důvod pochybovat o upřímnosti projevené dobré vůle.
Neboť omluva může být vyjádřena povýšeně nebo i s potlačovaným hněvem se zaťatými zuby.
Extrémní postoj k omluvě je ten, když člověk selhávající má dojem, že se mu má dostat odpuštění automaticky. Někdy bývá i dotčen, když zjistí, že se tak nestalo. Důvodem je nadutost, sebelítost a pocity křivdy, které zastiňují nevědomé pocity viny a selhání. Takový člověk vnímá možnost vlastní omluvy podobně, jako by měl absolvovat bolestivou proceduru.
Proceduru neadekvátní, nepřiměřenou, nespravedlivou. Protože takový člověk je připraven nalézat i krkolomná vysvětlení pro svá selhání, kdykoli se ocitne v ohrožení vlastním svědomím. Svědomím, které se stává nevítaným vnitřním vetřelcem hlásícím se k životu.
Dochází k boji za vlastní stíny. Takový boj se nikdy nedá vyhrát čestně.
