A přitom demoška nechtěla nic jiného, než aby nedělal vůbec nic. Aby se jen radoval z toho, že je jeho pozemek trvale obohacován.
Kdyby měl nevděčný pan Květoslav Šebele svůj pozemek s koňmi před dvěma sty lety někde pod Skalistými horami a kveruloval by podobným způsobem, možná by se mu jeho otčina, uváděná často jako kolébka demokracie, stala i brzkým hrobem. Na divokém Západě si uměli s malými kulaky (umanutými farmáři) poradit, když bránili rozvoji země a scelování pastvin a polí. Často takové situace byly efektivně a bez zbytečných průtahů vyřešeny v součinnosti vlivných občanů. Šerif, starosta a dobyvatel (nabyvatel čekatel) si dali pár skleniček brandy a najatí střelci šli osedlat koně. Dnes se to v demokraciích nazývá organizovaným zločinem. Šebelovým ale nikdo nic vzít nechce. Naopak. Jejich pravnuci mohli jednoho nadějeplného dne nad svým rančem vztyčit vrtnou věž a začít dobývat všechno to bohatství, které se dnes jejich předkům tak oškliví. Čtvrt století odmítat takovou šanci! A to se možná ještě ozvou zlí jazykové a budou špinit naše úřady slovy o despotickém způsobu uplatňování moci, bezohlednosti, ignoranci, aroganci, chabé vymahatelnosti práva a podvodném jednání.
A do toho by ještě mohli vstoupit pobláznění zelenožlutí sluníčkáři s nářky nad řekou Berounkou a obavami, o její zdraví. Ano, mohlo by se stát, že do ní ze skladu vzácných látek zase něco hrkne. Ale i kdyby se v Berounce na čas vybilo vše živé, řeka se zas uzdraví a začne sametově znovu. Lépe a radostněji. A my s ní. A budeme držel palce. Demošce. Jako hodné ovečky.
Ale také by se mohlo stát, že až se zase budou udělovat na Hradě vyznamenání, jedno z nich dostale i pan Šebele. Za svatou trpělivost, s níž se stará o to, co by mělo být v zájmu pozornosti nás všech. Pro zdraví, pro krásu, pro právo na důstojný život ve svobodě.
