Nečekaný objev (po stopách J.Da Cimrmana)* kapitola III.

Šlachu si stařík poranil jako malý chlapec, když se svým dědou po kopcích stopovali zaběhlou krávu na italské hranici.  Tehdy  po celodenním hledání, halekání a jódlování spolu usedli pod skálou, aby zakrojili do domácího sýra vyrobeného z mléka jejich krávy Waltraud. A v tu chvíli se to stalo. Padla na ně shůry. Ale ne Waltraud, jak byste si možná přáli vystresování napínavým a vpravdě dobrodružným příběhem a upřímným přáním, aby se chlapec s dědou šťastně s krávou shledali.

Padla na ně úzkost. A to hned po tom, co na ně se skály padla postava. Ale jiná. O Waltraud se teď nestarejte, ta v tu chvíli už spokojeně žrala horské býlí nedaleko jejich chaloupky. A bylo jí fajn po příjemném výletu.  Ona na ně nepadla ani tak postava, jako spíš její stín. Možná vás teď zajímá, jak si chlapec poranil tu šlachu. Ale řekněte sami. Chtěli byste, aby se ten zajímavý příběh začal zas nesmyslně drobit? Nechtěli. Kluk sebou prostě asi někde seknul. A nemá cenu se tím teď zabývat. Stejně už líp chodit nebude. A navíc, jinak je zdravý jako vysokohorská řepa. Tedy, jestli nějaká taková řepa existuje. Protože ta by zdravá být musela. Hlavně houževnatá. Možná jen menšího vzrůstu. Což ten kmet skutečně je. Jestli ještě žije. Snad ano. I proto, že na ně tehdy nepadla kráva. To bych vám z tragických důvodů nemohl líčit tento neobyčejný příběh. A to by byla škoda.

Tak tedy, když na ty dva stopaře padl obrovský stín postavy a následná ochromující úzkost, pohlédli vzhůru a uviděli postavu muže. Pohled je částečně uklidnil, neboť to nebyl žádný obr. Ale vynadívat se nemohli. Ne, že by nesměli. Ale nedostalo se jim k tomu potřebného času.

Sotva se vzpamatovali z nevšedního zjevení a uvěřili, že je to prostě nějaký zbloudilý člověk, zahrozil jim. Ne ten chlap. Ale srdeční kolaps. Neztuhla jim v žilách krev, jak se někdy říká. Já osobně si dokonce myslím, že to ani není možné. V jejich případě se tedy spíše pozastavila. A to z náhlého úleku. Neboť ten chlap cosi najednou zařval mocným hlasem. Tak silným, že Waltraud dole v údolí střihla uchem a na chvíli přestala žvýkat vonnou mateřídoušku. A jak ten vysokohorský pocestný necestný zařval, bylo jasné, že to byl jeho poslední verbální projev. Protože hned na to se skácel k zemi, kde setrval až do svého procitnutí.

                                                              *

A v této chvíli by mé vyprávění mohlo být na pár hodin přerušeno, čímž by příběh nabyl větší autenticity. Protože v tomto místě příběhu jsem se já i Rudi také začali kácet ke krátkému spánku. Z podobných příčin jako zmíněný vysokohorský necestný. Vyčerpáním. Napadlo mne, že vyjádřit spánek nebo neplodnou zahálku by se dalo i vložením příslušného množství prázdných stránek. Čtenář by si mohl klidně listovat bílými stránkami, což by ho mohlo uspávat nebo uvést do stavu otupělosti a letargie. Ale od tohoto experimentu jsem ustoupil. Literatura by se tím dost prodražila a knihy by byly neprakticky těžké.

Když jsme se s Rudim po krátkém odpočinku probrali, pocítil jsem  jisté rozčarování. Možná podobné, jaké může pociťovat i vážený čtenář. Neboť jsem si uvědomil, že jsem sice bohatší o zajímavé alpské úkazy, ale o tajemství původu toho místního pozdravu jsem se nedozvěděl nic. Když jsem ale viděl, že náš hostitel zůstal svěží a přinesl už čerstvě nadojené mléko od pravnučky tulačky Waltraud a že už se sprchuje pod skálou v ledovém vodopádu, věděl jsem, že můžeme ve výslechu pokračovat. Povzbudivé bylo i to, že v paměti čiperného staříka dosud odpočívaly zbytky znalostí českého jazyka, předané kdysi jeho dědou Josefem Kamzikem, rodákem z Hané (není divu, že s takovým jménem zatoužil po zcela jiném klimatu).

Už při snídani jsem zvažoval, jak navázat na vyprávění  Kamzika nejmladšího. Usoudil jsem, že nejlepší bude, když se zeptám na něco bezvýznamného. Třeba na to, co ten zbloudilý muž vlastně zařval, než se skácel k zemi. Otto Kamzik se zarazil, zamyslel, a pak se nevěřícně zeptal: „A to ja vam ještě nemeldoval? Ach soooo, no on doch burácel nemlich to: Aááá-ser-ty vita!“

„No sláva!“ ulevil jsem si s dlouhým povzdechem. „Ale proč? Proč právě tohle? Warum?“

A pak se Otto dlouze zamýšlel a jen občas řekl pár slov, jako by nemohl vyjádřit obsah té věty. Řekl například: „ Heimat ja? Doma ist doma.“ A pak zas: „Ales špatenka, aber vadi nic. Leben pod pes, ale doma gut. In Italien nie knedlik, kašlat na taková arbeit a jít. Östereich dole, já smát.“  No co vám mám povídat, já už se také ne smát a chtít také domů. Ale když už jsem si začal zase zoufat, najednou se objevil Ottův přítel pan Bretshcneider. A ten uměl po čertech česky. Hotový Ottův slovník. Otto mu krátce vysvětlil, co máme za problém a pan Bretschneider pookřál: „No dojdi do chlíva ke koza a dones ten starý krám po dědeček.“