Nečekaný objev (po stopách J.Da Cimrmana)* kapitola II.

Cestou zpět do Rudiho domu jsem potkal stařenku s krávou. To sepětí tamějších obyvatel s přírodou bylo až dojemné. Při pohledu na tuto dvojici se dalo říci jen to, že jedna vede druhou domů, při čemž nebylo možné jednoznačně určit, kdo právě udává směr a tempo.

Prostě – šly spolu domů. Na mé pozdravení kráva zdvořile, i když poněkud úsporně, zabučela, čemuž jsem ale bez potíží porozuměl. Stařenka na okamžik zaváhala a pozorně se na mne zadívala. Z jejího pohledu bylo zřejmé, že o mé nevšední nehodě už ví celá obec. Její slova mne však uvedla do rozpaků: „Aááá ser, Herr Schiffbrüchige!“ A to už jsem nezvládl a vystřelil (obě ruce bezmocně k nebi). Bylo mi jasné, že tohle nerozluštím. Navíc, když mne ta stařenka přejmenovala podle kdovíjakého příbuzného. Chvíli jsem zůstal stát s pažemi teatrálně vztaženými k nebesům a čekal na gesto porozumění. Ale nic. Obě se na mne dívaly v očekávání, že jim něco k tomu řeknu. A tak jsem zas ruce schlíple a bezradně svěsil podél těla a pro ilustraci  svých pocitů marnosti jsem stydlivě  sklopil oči k zemi a špičkou boty rýpal do suchého kravince. Ale jen to té chvíle, něž jsem si náhle uvědomil, že jsem vyzbrojen. A tak jsem chvatně a k údivu obou božích bytostí tasil malý kapesní slovníček a po chvíli zmateného listování našel slovo trosečník. Celou záležitost jsem pak potvrdil opakovaným pokyvováním. Stařenka i kráva chvíli pokyvovaly se mnou v očekávání rozvitých vět, ale do němčiny jsem se pouštět nechtěl. Jen jsem rozšafnou češtinou zazněl: „No, to víte, matko, stojí to za pendrek, takováhle lapálie, sakra. A to máte furt něco, himlhergot.“ V tu chvíli se u nás zastavil myslivec. Byl to typický horský myslivec. Nasvědčovaly tomu nejen alpské štíty na pozadí, ale i rozmanitá květena horských chráněných druhů, což jsem přešel shovívavě a zadíval se raději na jeho flintu. V tu chvíli mi bylo jasné, že by nemělo smysl poučovat ho o ekologickém chování. Alespoň co se ochrany zvěře týče. Zřejmě jsem se setkal s tím největším nešikou, jaký kdy nosil loveckou pušku. Nastrojený byl. Štětiny z divočáka na kloboučku se jen leskly. A flintu měl vyleštěnou jako na mysliveckou přehlídku. Ale už z dálky bylo zřejmé, že tenhle myslivec není nebezpečný. Flinta, kterou si nesl důstojně na rameni, byla totiž zlomená. Možná si ji ale zlomil úmyslně, aby ho nesváděla ke střelbě a stal se tak lovcem se zbraní beze zbraně.

Slunce už zapadalo, a tak jsem se rozloučil, aby o mne Rudi neměl strach. Horský myslivec i stařenka mi na rozloučenou řekli jednohlasně: „Aááá ser“. Z této zkrácené verze místního pozdravu  jsem pochopil, že jsem si získal jejich sympatie a spokojeně se vydal na cestu do Rudiho domu. Cestou mne pronásledovala zas ta obsedantní myšlenka, že ten místní pozdrav odněkud znám, až jsem nakonec v úžasu pochopil, že ta slova nejsou ničím jiným, než prostě známý pojem – asertivita. V tu chvíli jsem zahořel touhou zjistit, jak se tento pojem mohl stát místním folklorem  těch horských lidiček. Mou pozornost však náhle zaujal jiný horský úkaz - Rudi. Nenesl mi celý utrmácený přední kolo pro mou nížinnou Esku Speciál. Ale řítil se z kopců k domu na zánovním dámském kole, které bylo sladce růžové a mezi řidítky na něm voněla kytička lesních jahod z rána natrhaná. Když Rudi sesedl, se šťastným úsměvem mne vyzval, ať si kolo prohlédnu. Přidržel je levicí a s triumfálním gestem vítěze mi pravou paží dal najevo, že tento růžový oř je od této chvíle můj. Zdráhal jsem se takový dar přijmout, a tak, zatímco se mi Rudi snažil vysvětlit, proč se nemusím nad darovaným růžovým ořem červenat, ozobával jsem z kytičky lesní jahody,  až jsem novému kolu příjemně a přátelsky podlehl. Přestože je mé vyprávění neúprosně dlouhé, dovoluji si v tomto místě udělat malou odbočku. Nebudu tu zdlouhavě popisovat všechna jazyková úskalí, která jsme s Rudim museli do půlnoci zdolávat, než jsem pochopil, jak ke kolu přišel. Česky to bude mnohem kratší. Tedy: Rudi navštívil penzion svého přítele Joachima. Hned za budovou penzionu se tyčí náramná skalní stěna, s níž měří své síly mnozí turisté vybavení potřebnými špagáty a takovými těmi železnými cingrlátky. Krása té skalní stěny a nevšední výhled do malebného kraje však způsobují, že horolezec někdy propadne něčemu podobnému, co znají i potápěči. Je to, dá se říci, výšinné opojení. Takový horolezec si v krátké chvíli tak našlehá, že propadne touze opustit vyznačenou cestu a nedbá nic o návrat. Nedbá už ani o své věci ponechané dole, a pokud se do večeře nevrátí, už se prostě nevrátí. Stoupá stále dál a výš. Někdy prožije roztodivné zážitky s jinými bytostmi.Třeba holotropní zážitky s kamzíky. Takto omámení turisté z Čech se zpravidla vracejí domů oklikou přes Itálii. Chudší a bohatší. A já? No, já jsem bohatší o růžový bicykl díky jedné takové vnímavé slečně z Čech. Tento penzion začíná být právě pro možnost zážitků holotropního vědomí vyhledávaný. Neodrazuje ani to, že mu místní začali říkat Cvokhauz.

Duhého dne jsem od samého rána zkoušel vypátrat, kde se vzal v této odlehlé horské oblasti onen podivný pozdrav. Aááá-ser-ty vita. Rudi nevěděl zhola nic. Jen se usmíval mému nepochopitelnému zájmu a krčil rameny. Ale večer už toho měl dost, a tak sňal z hřebíku starou lucernu a vyrazili jsme do tmy. Petrolej v lucerně hořel uspokojivě, přestože byl ještě z dob, kdy se používal i k vytírání krku proti záškrtu. Když jsme dosupěli k nejvýše položenému stavení, spatřili jsme drobného staříka, jak drobil drobty drobnému druhu drůbeže. Drobně nemrholilo, ani nelilo. Naopak. Měsíc svítil jako oko velkého dropa. Ale to jsou možná nedůležité podrobnosti. Snad ještě stojí za zmínku, že na Měsíci byly vidět i drobné krátery. Zřejmě proto, že staříkův drobný příbytek byl velmi vysoko.

Rudi se staříkem se pozdravili oním stále zde dokola zmiňovaným pozdravem a byli jsme vyzváni následovat ho do jeho stavení. Drobnými krůčky pak vešel vrzajícími dveřmi ve veřejích, aby si pak nejprve nadrobil housku do kávy, patrně nadrobno mleté. Ale teď už k věci. Stařík byl patrně velkým milovníkem přírody. Kdyby tomu tak nebylo, musel by tam nahoře už dávno zhynout. Ale i z jiného důvodu jsem nabyl tohoto přesvědčení. Na jeho stole stál drobnohled a v něm mezi dvěma sklíčky byl stěsnám jakýsi droboulinký hmyz. Ve světle lampy bylo vidět ve staříkově tváři množství drobounkých vrásek, což samozřejmě není důležité a mohlo by to příběh začít drobit. Mnohem důležitější je skutečnost, že stařík byl zdravě šlachovitý. Nebýt toho, možná by uniklo mé pozornosti, že jedna jediná šlacha není zcela v pořádku. Proto ty zatraceně drobné krůčky. Byla to šlacha Achillova . Stačila jediná impertinentní otázka a už jsme se takřka řítili k odhalení  Sehrschöneedeweissdorfské záhady.