Znovu motýle! Vrátili se. Zatím jen na chvíli. Je to pár dní, kdy jarní slunce hřálo tak, že malá pirátka vyšla si hrát do lesní světliny. Zasnít se. Zatančit jako víla. Zavzpomínat si tam, kde v létě smáčely její rty maliny.
Nápěvy lesních ptáků její duši těšily. Oslava jara. Zpívat si s nimi přála. Sama.
Zatímco strakapoud do ptačích trylků zazníval tlukotem do kmenů a do jednoho z nich už díru vykutal, já za krmelcem skryt jsem ani nedutal, když přiletěli pozdravit ji první jarní motýli a nasvícení sluncem pak nad její hlavou kroužili, jak by se chtěli stát jí svatozáří. Stát se to v podletí či v září, zmeškal bych strakoše i křemeňáky snad. Věřím, že pan premiér taky, když má motýly rád a kdyby slyšel, jak si s nimi zpívá: Chytila jsem na pasece motýlka, protože má bleděmodrá křidýlka…..
Byla jak host v obrazu od Šiškina. Plavá pirátka s culíkama.
Když dozpívala, usedla na padlý kmen a odložila tenisky. Bosýma nohama vískala mechu vlahou kštici. Bylo to trochu thajsky, zdálo se mi. Tak mile, cudně dospívala mezi stromy. Mezi nebem s oblaky a zemí.
V tom nehorázně zapraskalo klestí. Pirátka s sebou trhla a ozvalo se:
„Ségra, komu’s to tady zpívala?“ Ta slova zůstala bez odpovědi a do tváře malé lesní víly na okamžik nadechla půvabný ruměnec.
„Mimochodem, je to o motýlovi nebo o motýlci? Ptám se proto, že jdeš dnes mezi to své bratrstvo. Nebo sesterstvo?“ zeptal se s úsměvem její bratr.
Mladá pirátka trochu sklopila oči a podmanivým hláskem připomínajícím zachvění tenkých strun harfy odpověděla: „To je přece o samečkovi.“ Pak se sehnula pro modřínovou šišku, usmála se na bratra a hodila ji po něm se slovy: „A není to ani sesterstvo ani bratrstvo, ale Mladé pirátstvo“ a oba se rozesmáli.
„Tak jo,“ řekl bratr zdánlivě na usmířenou a pokračoval: „A kdyby to byla malá samička, byla by to motýlka?“
„Ty jsi ale…..“ řekla a hodila po bratrovi se smíchem další šišku. Bratr se krátce zamyslel a vyprskl smíchy: „Ne, žádná motýlka. Byla by to členka mladého motýlstva. A jak to máte vy piráti s netopýrama?“ zeptal se bratr, klesaje už smíchy do borůvčí s písní na rtech: „Chytila jsem na pasece v lese samce netopejra.“ A malá pirátka hláskem Nastěnky doplnila, klesajíc smíchy do vřesu: „Nebo vejra.“
Když jí bratr podal ruku, aby jí pomohl vstát z vřesu, myslel na to, že z jeho malé sestřičky je už dávno slečna, která dobře ví že není žádné pirátko a že z ní bude pirátka a ne pirát.
Na lesní pěšině se po chvíli zastavil, přivřel oči a řekl:
„Poslouchej, školní rozhlas,“ a začal přednášet hlášení: „Haló, haló, věnujte pozornost tomuto hlášení. Pan školník nás informoval, že na rybníku za školou včera odpoledne, i přes výslovný zákaz, bruslilo několik žáků. Je jaro, vážení, ocitáte se již na velmi tenkém ledě, a to i vzhledem k možnosti snížené známky z chování. Pardon, omlouvám se. Bruslili tam chlapci a bruslila tam i děvčata, takže se jedná o osm exemplářů z množiny žactva naší školy, vážené a vážení nebo vážení a vážené. Už jsem z toho celá zgenderovaná, johoho, ne-li zpitomělá. Krakatice, aby to sprala. Ahoj. Konec hlášení.“
Po těchto slovech oba sourozenci odpadli z pěšiny do podrostu, zalykajíce se smíchy nad genderově jazykolomnou pirátskou problematikou.
Zní lodní zvon. Toť koutku pirátského jazyka zde skon. Ahoj!
