Mlčel tak tiše, že jsme mu uvěřili

Co všechno je možné číst v mlčení člověka. Hrozbu, zoufalství, lhostejnost.......Mlčení, o němž jsem se rozepsal bylo prostě tiché

Bylo milé po letech zase vystoupit na Florenci, prožít si rozhovor s příjemným a vtipným člověkem v informačním centru, dostat jako pozornost mapu a naproti přes ulici najít buffét, kde je čerstvo, čisto, voňavo, a obsluha přátelsky vlídná. Metropole se nám nabídla v dopoledním slunci s otevřenou náručí na celé dvě hodiny před odjezdem dalšího spoje.

Když jsem dojídal u stolu venku před podnikem, přišel k nám muž, neřekl ani slovo a jen k nám vztáhl ruku s kelímkem od jogurtu. Přítelkyně mu do kelímku dala dvacetikorunu, on jen mírně kývnul a vešel dovnitř. To jsou situace, kdy býváme na rozpacích. Mlčeti je někdy zlato. Zvláště po zkušenostech s mnohomluvnými skuhraly, kteří  předstírají nouzi a hlad. Ti opravdu potřební  pak bývají odmítáni jejich vinou. Tento muž uspěl nejen proto, že mlčel, ale i proto, že měl v očích všechna ta odmítnutí a ponížení. Také únavu a pokoru. A dalo by se říci, že i jistou míru hrdosti. Téměř v zápětí k nám přišla žena stejné národnosti, ale ta už neuspěla. Mnoho slov, málo přesvědčivá. Když muž vyšel ven, oběma nám udělal radost. Nesl si talíř s polévkou a krajícem chleba. Naše oči se setkaly. Tentokrát jsem mírně kývnul já a on mé gesto, jemuž nepochybně dobře rozuměl, opětoval. Než odešel, chvíli se díval do popelníků a vzal si jeden delší nedopalek. Došel jsem k němu a dotkl se jeho ramene. Když se otočil, přispěl jsem mu do dlaně mincí s přáním hezkého dne. Barva jeho hlasu, tiché děkuju a oči hodného unaveného psa bylo nejsilnějším zážitkem toho dne.