Kvalita potravin by měla zajímat pravici stejně jako levici, protože ani politikové, ani voliči nechtějí jíst mletou krabici (nebo čím vším se to nastavují potraviny, aby dobře vypadaly a přitom neobsahovaly „nadbytečné množství“ kvalitní a spotřebitelem právem očekávané suroviny).
"Řetězce chtějí dát výrobky s co nejnižší cenou, aby mohly mít vysoké marže, a tak tlačí výrobce, ať už u nás, nebo v zahraničí k tomu, aby dodávaly výrobky, které mají kvalitu na hraně nebo spíš za hranou.“
Na tom se diskutující v Otázkách Václava Moravce shodli. Moderátor mne překvapil pozoruhodnou poznámkou, když řekl, že řetězce by mohly argumentovat tlakem spotřebitelů na cenu.
To by opravdu mohly, ale bylo by to nevšedně trapné a nedůstojné. Vypadalo by to dokonce tak, že obchodní řetězce, které jsou vnímány i jako odznaky či ikony tržního hospodářství, potřebují být hýčkány a infantilně fňukají po nestandardním opečovávání státem i spotřebiteli. I institucemi, které mají dbát na zdravotní nezávadnost a pravdivost údajů o složení prodávaných potravin. Pokud instituce, jejichž úkolem je zajišťovat rovné podmínky v podnikatelském prostředí, selhávají, dochází k předstírání tržního hospodářství, v němž jsou spotřebitelé účelově podváděni ve jménu nezasloužených zisků. To by dávalo vzniknout hybridní podobě státu, jenž v sobě obsahuje kamuflované prvky takzvaně levicového způsobu vnímání (rovnostářského) s prvky vnímání opačného - upřednostňujícího absolutní svobodu subjektů arogantně dominujících a privilegovaných.
Komunisticko - kapitalistický temný hybrid by se jednoho dne mohl projevit i tak, že by mezi politiky přibývalo sociopatů, kteří by si vytvořili i speciální vzdělávací centrum, aby uspokojili představy svých voličů o odborném dozoru nad nimi. Něco jako VUML. Třeba někde v Plzni. Zdůvodnit by se to dalo - podlehnutím tlaku voličů.
Je čas přestat se zabývat tím, co jek levicové či pravicové a pojmenovávat pravdivě to, co je zhůvěřilé.
Zhůvěřilé by bylo začít obviňoval občany, že nejsou dost uvědomělí, když se svobodně rozhodují, co si koupí. Zhůvěřilé by bylo vnímat podnikatele jako oběti svobodné vůle spotřebitelů, kteří je nutí okrádat je a podvádět. Podnikatelé mohou svobodně zvolit jinou činnost, aby se uživili. Stejně jako to doporučují často svým zaměstnancům. A živit se něčím jiným mohou a měli by i politikové, pokud upřednostňují podvodníky na úkor poctivých podnikatelů. Ceny potravin v obchodních řetězcích netlačí dolů nějaké pohrdáníhodné socky, jak své zákazníky zřejmě někdy ufňukaní a povýšení velkopodnikatelé vidí. Ceny přece určuje ten adorovaný všemocný trh. Nebo jen někdy? Když se to zrovna hodí?
