Nezdráhám se říci, že je obdivuji a vnímám je jako nezbytnou inspiraci pro celý svět. Dokonce bych řekl, že pochopení některých jejich postojů a způsobu vnímání vzájemné sounáležitosti je podmínkou přežití a zachování lidstva.
A nemyslím si, že by se měli přejmenovat, nebo že se mají za co stydět. Za co? Za to, že se soudruzi ráno vydají za svými povinnostmi a před tím své děti svěří do péče soudružky v mateřské školce, kde se učí potřebným dovednostem? Za to, že nikdo z nich nemá to, čemu říkáme majetek a mají všichni všeho stejně? Nebo za to, že spolu umějí žít, vážit si všeho, co mají a vážit si jeden druhého? Umějí žít způsobem, který bychom možná mohli nazvat ekologicky udržitelným rozvojem, i když rozvoj v našem běžném pojetí to není. Neměli by se přejmenovat, protože se komunisty nikdy nenazývali. Viděl jsem o nich filmové dokumenty. Bylo to až dojemné, jak ti chlapi spolu večer popíjeli odvar z kavy pod nádherným prastarým stromem. A když si ráno vzali luky a šípy a šli na lov, holky svěřili soudružce, která je každý den učí plést sukně nebo košíky z listí. Neslyšel jsem od nikoho z KSČM, že chtějí jít cestou k takovému sociálnímu smíru v naší společnosti. To bych jim ale nevyčítal. Něčemu takovému se dá v našich podmínkách jen velmi vzdáleně přiblížit za podmínek, které nenastaly a možná nikdy nenastanou. Naši „komunisté“ už dávno pochopili, že komunismus nelze nastolit ani Gulagy, Bytízy, Mírovy, Valdicemi.......Naši „komunisté“ nemluví o takových societách jako o dobrých přátelích či vzorech. Co tedy vlastně chtějí? Řekl bych, že to samé, co chce strana inklinující ke stejnému „dobrému příteli.“ Ne ke komunistovi, ale k přebohatému oligarchovi. Odpověď na otázku, co tedy obě tyto strany chtějí, zdá se být prostá. Moc. Bez příkras a bez přívastků.
