Komunisté i komunisti byli naší relativně slabou demokracií zakováni ve víře.

Mám upřímnou snahu je pochopit, a domnívám se, že se mi to daří. A zdá se mi, že jsem mnohým křivdil, za což se omlouvám.

Mnohokrát jsem z jejich slov měl dojem, že jejich nelogická kritika demokracie a ještě nelogičtější obhajoba zločinů minulého režimu pramení jen z jejich komplexu. Z potlačovaných pocitů viny. Že je to projevem jejich vnitřní obranné reakce. A to i u těch, kteří posilovali minulý režim svým pouhým členstvím v KSČ, aniž někomu sami ublížili. K tomu je třeba připomenout, že mnozí nestraníci uměli být aktivnějšími přisluhovači a uměli ubližovat a škodit.

Pokud se mi opravdu podařilo lépe pochopit zastánce starých „pořádků“, není jen mojí vinou, že jsem došel k hlubšímu pochopení jejich postojů tak pozdě. Jejich slovům totiž chybělo to podstatné – vyjádření přesvědčení, že demokracie je utopie, která nám nemůže poskytnout šťastnější život než ten jimi obhajovaný minulý režim.

Skutečná demokracie se za určitých okolností opravdu může zdát být utopií. Ta její česká podoba je zatím plná stínů. Přesto se stala téměř okamžitě dost silnou natolik, že i zastánce minulého režimu zbavila strachu z demokratického (či kapitalistického) světa. Velmi snadno opustili klec a začali cestovat do zemí, před jejichž vlivem i je samotné KSČ dříve chránila. Demokracie je tedy musela posílit. Posílit v jejich sebedůvěře. Ve víře, že přesvědčeného komunistu nemusí jeho strana držet v bezpečné kleci, aby komunistou zůstal.

Pro mne zůstává utopií komunismus, protože prosazovaný silou, persekucemi a cenzurou nutně vyvolává strach a nedůvěru. Zbavuje lidi vlastní odpovědnosti, čímž je oslabuje a brání jim občansky dospět.

Je to už mnoho let, kdy prosákly informace, že vrcholní představitelé minulého režimu si nechávají posílat některé kvalitní potraviny ze zahraničí. Asi ještě nebyl pro „rozmařilou komunistickou smetánku“ (slovy Ivana Medka) ten pravý čas na uskutečňování experimentu na téma rovnost. Když na nějaký čas zmizely z prodejen hygienické vložky a nikdo nebyl schopen je okamžitě dovézt ze zahraničí, o soudružky ve vysokých funkcích bylo, předpokládám, postaráno, přestože mohly jít příkladem a statečně si vkládat do kalhotek Rudé právo. Cesta k rovnosti byla dlážděna privilegiemi.

I když jsem včera pod článkem věnovaném Miladě Horákové utrpěl hlubší pochopení motivů k předmětným postojům kritiků demokracie, nemohu souhlasit, že demokracie je stejná utopie jako komunismus. Je mezi nimi propastný rozdíl: Bez nutné míry svobody nelze očekávat vznik občanské společnosti, která ponižována bude s důvěrou očekávat lepší zítřky a spoléhat na pozitivní změny v kleci.

Naproti tomu demokracie není režim, který má smysl svrhnout, ale má smysl jej kultivovat. Dokonce je to jediný způsob, jak ji uchránit před její degenerací v režim autoritářský. V zájmu objektivity si dovolím tvrdit, že i mezi zastánci demokracie jsou zbabělci, kteří odmítají kritické ohlasy na projevy její slabosti. Na znepokojivá selhání institucí. Takoví zastánci nových "pořádků" se chovají podobně, jako se chovala úřední moc minulého režimu. Ve snaze vyhovět a zalíbit se vyšším autoritám. Ve smyslu: "Teď už máme, co jsme chtěli a republiku si rozvracet nenecháme".  V každé společnosti jsou lidé, kteří by se  za třicet stříbrných podlézavě tulili  k jakékoli moci.