Byl jsem pomýlený a myšlenkově nebohatý, když jsem oslyšel hlasů nabádavých k věnování pozornosti myšlenkám svých odpůrců. A nemaje dosti fantasie, nechal jsem svou mysl uzavřenu výsledkům bádání bližních, zakvétajících rozmanitými květy, aniž bych nechal je v sobě dochovati. Dokvésti k zrání. Ploditi a doploditi.
Osvobození (z filmu Bažanti)foto: super.cz
Dnes však se kaji, že byl jsem nedůvtipným. Že nebyl jsem mocen vcítiti se. A spěchaje zbrkle z debat mne obtěžujících, že zběhl jsem z nich povýšeně, aniž bych dohlédl do pramenů myšlenek vyvěrajících z krajin mne neznámých.
Dnes tedy odvolávám, připouštím a souhlasím. S těmi, kdo se pokoušejí přesvědčit lid, že k revolučním změnám v roce 1989 mohlo dojít jinak. Bez Václava Havla, bez disentu, bez opozice.
Avšak s jednou výhradou. Neb studentstvo by se nesešlo na Albertově v takovém počtu, nebýt všech projevů občanské neposlušnosti, které tomu předcházely. Nebýt vědomí o aktivitách Charty 77, nebýt rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, které iritovaly a zneklidňovaly komunistickou moc a prozrazovaly jeho slabiny, slabosti a selhání. Nebýt jejich zpráv o těch, kdo té moci statečně čelili a zůstávali nezlomenými a nezlomnými příklady k následování, dle vlstních sil a možností.
Pak ano. Pak by se dalo říci, že ten režim mohl padnout i bez disentu a opozice. I bez té nadějeplné snídaně Francoise Mitteranda s našimi disidenty 9. prosince 1988 (Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Miloš Hájek, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Karel Srp a Petr Uhl).
Francois Mitterand mohl místo toho jet někam do Jižních Čech střílet kachny, zatímco by francouzská tajná služba u nás hledala spolehlivé a statečné lidičky, na něž by se dalo trochu spolehnout a jejichž odvahu by se dalo.... tak nějak přibližně odhadovat z jejich vyprávění a z toho, jestli se po oslovení konspirujícími agenty neroztřásly strachy v představách stěží předvídatelného vývoje událostí
Ono to může být trochu komplikované – poshánět mezi při zdi kráčejícími lidmi takové demokraticky smýšlející osobnosti, které by měli odvahu i demokraticky konat. Takové, které by ustáli strach ze silových složek režimu, jenž by 17. listopadu bez obav zasáhl s tupohlavou povýšeností, arogancí a brutalitou proti mnohem menší skupině studentů. Takže by ty ne příliš prověřené uchazeče o budoucí svěřené pravomoci a moci musela francouzská tajná služba dostat nejrve za hranice a Vendéských lesích je nějaký čas léčit z leknutí do té doby, než by situace u nás byla znormalizována.
Po masakru na Národní třídě by ty naše hrdiny ale musela přivézt a instalovat do Národního shromáždění přinejmenším francouzská armáda, což by patrně probudilo nikoli blanické rytíře, ale české zbrojnoše ČSLA spolu s Rudou armádou - shodou okolností dočasně byvakující právě u nás. Třetí světová válka?
Ale změny by to byly nepochybně revoluční.
