No tak bych byl prostě rybářem! Jaképak s tím štráchy! A kdyby mi někdo sem tam řekl, že ví o rybářském sdružení, jehož členové chodí k vodě vždy vyšňoření v bílých podkolenkách a kraťasech s padacím mostem, a že chytají umanutě jen ryby v barvě svých košil, nijak by se mne to osobně nedotklo.
Přesněji, necítil bych se zodpovědný za jejich postoje a způsob vnímání. Neměl bych tedy důvod se urážet a nějak je omlouvat, hájit je nebo sebe.
Nebo kdybych se cítil být vlastencem, který si přeje, aby společnost dbala na své národní kořeny a měl k tomu ještě silné sociální cítění, nepřepínaly by moje vnímání zprávy o zločinech členů NSDAP. Že se i umírněných členů KSČM dotýká, když je řeč o fanaticích v KSČM, je pochopitelné. Neumějí jít sami neorganizovaně „na ryby.“ Nebo jít vlastní cestou bez nich. Proto se jejich vnímání přepíná do obranných reakcí. Podobně reagují i někteří příznivci levicových myšlenek.
Pravdou je, že fanatičtí komunistobijci, jejichž vztah k demokracii je také komplikovaný, jim to neusnadňují. Ani nemohou, když jejich zorné pole je zúženo „pravým zákalem“ na levém oku.
Na závěr zas ta otravná otázka. Proč se levicově smýšlející lidé nevztahují otevřeně k jiným komunistům? Třeba k takovým, o nichž jsem se nedávno zmínil a o kterých ti jenoocí moc nemluví. K takovým, kdo projevili dost zdravého rozumu na konci šedesátých let. Projevili se totiž nikoli jako fanatici, kteří chtějí nastolit komunismus. Jejich vnímání komunismu bylo spíše intelektuální, filosofické. Proto umožnili lidem znovu zakládat živnosti.
Našim neostalinistům ale nejsou dost dobří, dost primitivní. Proč se tedy ti umírnění členové KSČM a jejich příznivci vydávají na to společné kluziště? Jeden z důvodů je zřejmě ten, že se i s těmi fanatiky cítí bezpečněji před jednookými volnotržníky. Krátkozraké. Neboť ten led je také zaneřáděn a pod nohama je čertovsky tenko.
