To je pro homo sapiens dobrá zpráva, neboť kdyby tato zvířata, mohla promluvit, mohla by nás uvést do nepříjemných rozpaků.
Připomněla by nám možná nejen to, že se nám v mnohém podobají natolik, že jsou využívána v medicínských oborech ku prospěchu lidí, ale možná by nám připomněla i skutečnosti zmíněné v knize Domácí zvířata autorů Hanzáka, Volfa a Dobroruky.
Cituji: „Nakonec se člověk, aniž si uvědomil, že je původcem neutěšeného stavu těchto zvířat, uchýlil k myšlení starověkých obyvatel Malé a Přední Asie a ujišťoval sám sebe, že prase je tvor od přírody nečistý. Ne chovatel, ale chovanec-prase se stalo přímo zosobněním nepořádku a špíny! Ty prase, musíme tě vzít v ochranu. nejsi o nic více nečisté než jiná domácí zvířata.“
Takzvaná racionalizace chovů se nám ne vždy vyplácí. Nedávno jeden český farmář přesvědčivě dokázal, že dá-li se prasatům trochu prostoru, nehrozí ani zalehnutí selat, ani není důvod odřezávat selatům oháňky, pokud se jim do výběhu zavěsí obyčejná slaměná hračka. Vztah lidí k těmto zvířatům sice prošel vývojem, ale problémem zůstává pach prasečí kejdy, což souvisí i se způsobem ustájení. Na pach kejdy sice umíme, stejně jako naši romští spoluobčané, nad vepřovou pečení snadno zapomenout, ale u památníku obětí uráží. Nejsou to tedy jen naše předsudky, ale realita vycházející z nastavení našich čichových receptorů. Kdyby byl v Letech hřebčín namísto prasečáku, bylo by po problému. Pomník obětí koncentračního tábora v Letech by netratil nic na důstojnosti, možná by Romům připomínal i dřívější svobodný život, k němuž koně často patřili. Ale hlavním důvodem k vyhnání prasat z Let není to, že prase je čuně, ale chemie – nepřijatelné příměsi metanu. Znají to i lidé u sebe samých. Jinak se větrá po bramborách, jinak po hrachu. Škoda, že když už se bude investovat do přesídlení, že není dost prostředků, možná ani vůle, investovat i do života zvířat. neboť ta, kdyby mohla, často by kříčela: „Míííííí Tůůůůůů!“
