Miloš Zeman opouští Hrad s dluhem, který si nepřipouští. Stejně tak si jej nepřipouštěla ani minulá vláda a její justice.
Možná proto, že je pro ně Ferdinand Peroutka už dostatečně mrtvý a tedy bezmocný a bezbranný. A za určitých okolností (které nastaly) i postradatelný, neboť se dostal in memoriam do konfliktu s hlavou státu. Došlo k tomu, zdá se, jen proto, že Miloš Zeman, v zápalu boje s novináři, podlehl nutkání podrobit symbol a vzor poctivé novinařiny zničující kritice a poukazem na článek Hitler je gentleman (který nikdo nikdy nespatřil) zahnat Ferdinanda Peroutku ze světla do temnot, v níž prodlévají ti, kdo byli skutečně nacismem a Hitlerem fascinováni:
Soudce Tomáš Novosad v písemném rozsudku vysvětlil, proč se má Kancelář prezidenta republiky omlouvat jen za část slov Miloše Zemana o novináři Ferdinandu Peroutkovi. Dospěl totiž k tomu, že Peroutka byl, jak Zeman tvrdil, fascinován nacismem i osobou Adolfa Hitlera.
Advokát Miloše Zemana JUDr. Nespala vyjádřil víru v existenci článku, po němž není nikde ani stopy. Jedním z argumentů JUDr. Nespaly bylo, že „další články byly mnohem a mnohem horší.“
Nemyslím si, že nikdo z okolí Miloše Zemana, rovněž soudce a jeho advokát, nebyl schopen pochopit Peroutkovy články, které Hrad na obhajobu Miloše Zemana zveřejnil. Obávám se, že to byla spíše nechuť rozumět. Po přečtení článku Češi, Němci a židé jsem snadno dospěl k názoru, že v čase, kdy Židé za našimi hranicemi již mizeli v koncentračních táborech, byl tento článek svým obsahem pokusem se Židů na našem území zastat a odvrátit od nich stejný osud. Peroutkova snaha byla marná a jemu samému v očích protektorátní moci jistě jen přitížila a přispěla k jeho deportaci do koncentračního tábora. Když jsem si později přečetl článek ředitele Knihovny Národního muzea pana Mgr. Martina Sekery, Ph.D., můj silný dojem, že pravda a spravedlnost byly v kauze Peroutka poraženy, se změnil v jistotu.
Vztah Hradu (včetně přičinlivého pana Ovčáčka) k Ferdinandu Peroutkovi se stal velmi podobným tomu, jaký k němu zaujala komunistická moc, když ho opakovaně nařkla, že nacistům v roce 1939 podlehl.
Zajímavá byla i argumentace z oboru etologie zvířat. Pokud se soudce rozhodne potěšit milovníka bonmotů a včlenit do zdůvodnění rozsudku (důstojného pro hlavu státu) něco veselého, neměl by se pouštět na tenký led, protože v takovém případě hrozí přecenění vlastních znalostí. Posuďte sami:
"Fascinace nemusí být vyvolána jen něčím kladným, avšak též něčím záporným ve smyslu uhranutí, jako je králík fascinován pohledem kobry. Takto hodnotící soud má ve vztahu k Peroutkovi jednoznačně reálný základ," uvedl soudce v rozsudku.
Fascinace skutečně nemusí být vyvolána něčím kladným. To víme všichni. Svědčí o tom záběry zachycující téměř nepříčetné účastníky projevů Adolfa Hitlera. Záznamy z politických procesů a řečí Dr. Urválka možná svědčí o jeho fascinaci sebou samým jako nástrojem zničující moci.
Jenže králík není kobrou fascinován nikdy! Z knihy Mozek, duše a tělo (Rüegg, Johann Caspar): Nicméně mnohým lidem se při strachu nezvýší srdeční frekvence a krevní tlak, naopak: Kolabují a omdlévají. I určitá zvířata reagují na nebezpečí, především když jsou mladá, nikoli reakcí útok nebo útěk a zvýšením tlaku, nýbrž poklesem sympatikonu a aktivací parasympatiku. Předstírají smrt. Typickými příklady jsou vačice (Opossum) a příslovečný králík, „který ztuhne při pohledu na hada“ (freezing response).......
Ferdinand Peroutka nebyl Hitlerem ani fascinován, ani z něho neztuhl. Naopak psal tak, že byl dvakrát poslán do koncentračního tábora.
Soudci, advokáti ani prezident nemusejí znát etologii zvířat, ale měli by se vyvarovat účelových, byť efektních, příměrů z oblastí, kam jejich erudice nesahá. A už vůbec by neměli předstírat, že pro své soudy nepotřebují skutečné odborníky, jakým je například zmíněný pan Sekera. Moc, která povýšeně a účelově nahrazuje fakta primitivní demagogií, pak může snadno a zlověstně připomínat časy, v nichž vzdělání bývalo často překážkou, a pojem prohnilá inteligence razil cestu nespravedlnostem ve jménu údajné spravedlnosti.
Třicet let po pádu komunistického režimu byl Ferdinand Peroutka posmrtně kaceřován. Člověk, který, když odmítl spolupráci s Němci, byl jimi znovu poslán do koncentračního tábora! Dluh vůči Peroutkovi a celé naší společnosti trvá. Od posledních parlamentních voleb je to i dluh vítězné pětikoalice. Jako by hlučnost často lítého boje mezi pětikoalicí a opozicí byla oboustranně přijatou přetvářkou. Peroutka není jediným tématem, o němž ta tichá aliance mlčí v hlučném boji.
Bláto a plivance osychají v krustu, jež trapným, zbabělým a nedůstojným tichem nikdy sama neoprýská.
