Hlasatelé pravdy a poděkování jim

Pravdivé slovo bývá odměňováno někdy vděkem a respektem, jindy třeba posměchem, kriminálem nebo i smrtí. To podle okolností a podmínek, v nichž se hlasatelé nějaké zásadní pravdy dopouštějí.

V současné době narážejí na uměle vytvořené překážky a nastražené verbální pasti, s nimiž se onen hlasatel (jak jej nazývá paní Krištofíková) musí potýkat. Těmi pastmi jsou obranné floskule rozesívané do veřejného prostoru, kde je nalézají vděční obránci toho či onoho podsouvaného jakoby názoru, jenž bývá produktem mnou již několikrát zmiňovaného předstíraného blbství.

Těmi floskulemi jsou nejčastěji tvrzení relativizující jakoukoli pravdu. Například, že každý má svoji pravdu a těch pravd jsou tři věrtele, a že tedy nikdo nemá právo komukoli tu jeho hýčkanou pravdu brát či snad mu ji dokonce rvát z náruče a cpát mu mermomocí tu svou. Jiným úhybným manévrem je se ponořit až do transcendentna filosofa a se vší vážností vyslovit, že pravda je nezbadatelná a jako objektivní obecně platná k marnému pohledání.

Paní  Krištofíková má samozřejmě pravdu v tom, že se lidé na určité děje a události dívají skrze své konkrétní a jedinečné zkušenosti s nimi učiněné.

Dojem z průtrže mračen na pusté náhorní planině je docela jiný, než když takový poutník najde alespoň krmelec, jenž nedopřeje chladu proniknout do jeho kostí. Ovšem i pozorovat onu průtrž z okna hotelového apartmá může být zneklidňující, má-li host v plánu jít si za hodinu zahrát golf. Neřku-li dokonce tenis s Václavem Klausem. A přesto se v tomto případě nemůžeme (neměli bychom) vzdát objektivní pravdy – že opravdu, ale opravdu přinejmenším PRŠÍ.

Jiný příklad::

Co takový protektorát? Pohled tří pamětníků:

1. Nám bylo na té naší zastrčené vsi docela dobře. Němců jsem za celou válku viděl asi pět. Jídlo jsme měli svoje, něco jsme sem tam prodali na černo a žádní parašutisti z Anglie k nám nespadli, takže vcelku klid.
2. Někdo nás udal, že si na balkóně i přes přísný zákaz  krmíme králíka. Pro tátu si přišlo gestapo.
3. Soused se měl celou válku dobře. Byl to udavač a všichni se ho báli.

Ale odlišné zkušenosti nic nemění na tom, že k nám vlezli Němci, kteří neměli právo sem vlézt,  a že  nebylo to žádné osvobození utlačovaných Němců.

A zde již pílím k tomu brizantnímu tématu – denacifikační válka..

Onen bojovník Azovu, kterého paní Krištofíková zmiňuje, není robot, ale člověk, který má strach o sebe i o své blízké. Vím od Ukrajinců, že rodiny jsou hrdé na ty, které za ně bojují. Ať už jsou to ti z Azovu nebo jiní. Jistěže je v tom bramboračka, když mnohé rodiny jsou rusko-ukrajinské. Stejně bolestné vztahy jako v bývalé Jugoslávii po vypuknutí války tam. Rusko, domnívám se, zcela záměrně přebírá od nacistického Německa styl propagandy a  je samo nacionálně imperiální mocí ve způsobech, jakým si vynucuje respekt a jakým zastrašuje svět. Současně se stále více blíží způsobem uplatňování moci fašismu.

Ukrajinští vojáci jsou DOMA, ne na cizím území. Ano, jistě by se někomu chtělo polemizovat o příčinách války. Ty šílenosti šířené  Rusy znám. Proto jsem zmínil v diskusi pod textem paní Krištofíkové alespoň jeden, který je ovšem jedním z šířených nesmyslů.