To je něco, co někdy lidé přejí svým úhlavním nepřátelům. Nemusí to být jen trest odnětí svobody. Někdy stačí cosi jako stigma. Cejch.
V dobách nejtužšího komunismu tehdejší moc zběsile slídila po vnitřním nepříteli, aby mohla někoho učinit odpovědným za vlastní nezdary. Bylo by bývalo trapné a hlavně by to nepůsobilo věrohodně, kdyby se tehdejší mocní vymlouvali na nějaké jednotlivce. Taková moc by se pak jevila být slabou. Proto své odpůrce zařazovala do smyšlených organizovaných skupin. Nebyla to metoda nová, ani nebyla technologií moci pouze v komunistických zemích dozorovaných J. V. Stalinem. V USA také poznali hysterii nazývanou mccartismus.
Něco z těch časů se dochovalo dodnes. Kouzlo nálepek. Možná je to, s trochou nadsázky, spíše magie než kouzlo. Černá magie. Možná do jisté míry nálepkujeme občas všichni, abychom si ulevili. Máme na to právo. Není to hřích. Zvláště, když se „dopouštíme“ jen nějakého zjednodušení mezi svými blízkými a přáteli. Když pravdu pouze nějak zjednodušíme. Když tak činíme vědomě a vyjadřujeme se tak před těmi, kteří vědí, že víme. Například když v nějaké věci narazíme opakovaně na nesmyslnou byrokracii a posteskneme si soukromě slovy o konkrétní instituci a nazveme ji třeba Blbákovem. Není to trestuhodný poklesek. Není to totéž, jako kdybychom veřejně tvrdili, že každý úředník té instituce je hloupý, neschopný a zlovolný. A už vůbec to není totéž, jako otravovat veřejný prostor plivanými nálepkami. Nepřicházím s ničím novým, když se vracím kriticky k nálepkám Pravdoláskaři, Sluníčkáři a Pražská kavárna. Mne na nich zajímá důvod jejich vzniku i důvod vzniku podobných nálepek obecně.
Zdá se, že jedním z důvodů je bezradnost a rozpaky z vlastní argumentační nouze. Dalším důvodem je zřejmě zbabělost. Je-li nesnadné vyjádřit, co je společným negativním jmenovatelem pro nějakou množinu lidí a chybí-li odvaha vlastní negativní postoje obhájit, dochází někdy k paradoxnímu jevu. Bílá se přetře černou a nechá se to vyznít jako humor. Jako vtipně vyjádřený náhled z pozic morální převahy. Z výšin. Ale jsou to jen výšiny domnělé, ze snu živeného jen vlastními pocity nadřazenosti, jež nejsou podepřeny ničím jiným, než potřebou převýšit, přeznít, přebít. Jako kdyby se někdo v potřebě očernit, ponížit a diskreditovat ty, kdo například poskytují pomoc přestárlým lidem či bezprizorním dětem, zoufale snažil pojmenovat šuplík, kam by se mu vešli, a nenacházeje ilustrativní pojmenování, předstíral by smysl pro humor třeskutě vtipným pojmenováním gerontofilové a pedofilové. Považuji takový způsob nálepkování za krajně odpudivý, neboť je důsledkem ochoty zastřít pravé příčiny k vymezování útokem na pozitiva, která jsou třísněna a převracena naruby. Vznikají tak jen škatulky se záměrně zamlženým pojmenováním, které jsou plněny téměř kýmkoli na základě nějakého znaku. Dokonce znaku pozitivního, neboť předem převrácená hodnota umožňuje pozitiva s pohrdáním odmítnout a označit je jako důkaz o opaku. Až by se chtělo říci, že takto demagogický způsob je až průhledně primitivní. Chtělo by se natolik, že tak činím.
(uveřejněno na blog.respekt.cz)
