Když důsledky hlouposti a bezohlené nezodpovědnosti nevedou k poučení a pozitivní změně, zbývá už jen naděje, že i z nepoučitelnosti může jednou vzejít poučení.
Neklidný hlas v telefonu mi sděloval, že pacient s diagnostikovaným covidem byl hospitalizován pro těžký průběh onemocnění. Volající neskrýval svůj úžas a roztrpčení. Ne proto, že by měl nějaké výhrady ke zdravotníkům nebo ke kvalitě jimi poskytované péče. Byl roztrpčen moderním pojetím svobody slova a jeho důsledky. Přestože pacient netrpí žádnou jinou chorobou, ne všichni jeho blízcí mu věří, že se skutečně jedná o covid.
Nevím už, kdy jsem poprvé slyšel, že začínáme žít v postfaktické době. Myslím, že už to jsou asi čtyři roky. Jako by ona postfaktičnost měla tendenci gradovat až k naprostém chaosu, v němž málokdo bude něco opravdu vědět, jiní budou tapát v obavách, že vědět už nelze téměř nic, zatímco většina bude přesvědčená o pravdivosti naprostých nesmyslů a bude první dvě množiny považovat za tragikomické hlupáky.
V poslední době přibývá informací o omezování svobody slova na sociálních sítích. Kritické hlasy mluví o cenzuře. Neznám jednotlivé případy, proto nemám žádný názor na ta opatření. Většinou se asi jedná o snahu potlačit šíření desinformací. Je hodně lidí, kteří mají sami sebe za natolik chytré a moudré, že si vliv desinformací vůbec nepřipouštejí, a vliv na ty, podle nich méně vybavené zdravým rozumem, je jim lhostejný. Velmi problematická svoboda slova se netýká jen desinformací.
Pokud si chci na sociálních sítích přečíst názory osobností veřejně známých, většinou nemám důvod vážit si té svobody slova, jejíž projevy v komentářích vypadají, jako by polovina obyvatel žila v ústavu pro choromyslné, kde jim osetřující lékaři umožnili přístup na internet jako ventil pro jejich emoce a fantasie manifestované nesmyslnými osobními útoky a bezbřehou sprostotou.
Abych nekončil tak chmurně, uzavírám pochvalou občanů města Chomutova, kteří se uměli se svou starostkou Ivanou Řápkovou rozloučit jako lidé, kteří svou vůli k pozitivní změně vyjádřili kultivovaně, vesele a s písní na rtech: Běž domů Ivano, čeká tě tam Saša.
A nebo:
