Český komunista selektivně soucitný?

Z obsahu blogu Petra Cvalína, jímž reaguje na pařížský atentát, vyznívá, že autor si uvědomuje, co je to zločin, zlo, násilí, utrpení pozůstalých, pocity ohrožení obyvatel. Dokonce píše o útoku na francouzskou demokracii a svobodu slova, což doufám nenapsal v bolestném sebezapření. Netvrdím, že Petr Cvalín je pokrytec. Jen úplně nerozumím tomu rozštěpení osobnosti (nebo co to postihlo jeho a zřejmě i mnoho jeho souvěrců).  

Jak víme, komunisté uctívají a oslavují například Velkého Krysoně Stalina, jenž se přes banditu a teroristu vypracoval až na masového vraha. Nedávno Petr Cvalín zapěl ódu na Vladimira Vladimiroviče Putina, jež  zase jako by hrubě kontrastuje s krysí anexí Krymu.

Nejedná se u komunistů o nějaký mnoha krveprolitími vypěstovaný Stalinův reflex, jenž způsobuje, že čím je více obětí, tím otupěleji to vnímají?

Abych ale nebyl ke komunistům nespravedlivý. I občané nekomunisté bývají mimo. Například, když se někteří pokoušeli tak nějak větročišně Putina hájit. Že prý je tak nějak jakoby zaháněn do kouta tím NATO, a že to pak máme za to. Nebo i tou Unií, což se těžko promíjí.

Známe ta archetypální jednání. Chlapci si tak někdy hrávají. Pamatuji si, že v mé čtvrti se jednou kluci nějak poškorpili a rozdělili si území. Překročení demarkační čáry, která byla kouskem cihly zakreslena na ulici, bylo trestáno. Kluci si umějí zbudovat i bunkry někde ve křoví nebo i v koruně stromu. Zahánět vetřelce a dobývat stanoviště nepřítele. Anektovat cizí humna. Pak z těch her vyrostou. Ale může se stát, že ne.