Proto se také u nás nedochovala žádná skutečná komunistická strana. KSČM by si s čistým svědomím mohla svůj název zkrátil na Stranu Čech a Moravy. Nebylo by to tak matoucí.
Pravdou je, že režim panující před listopadem 89´ jsme si zvykli nazývat komunistickým. Je to ale velmi nepřesné pojmenování. Představy o společnosti s mnohem větší ochotou se maximálně solidarizovat se slabšími či méně výkonnějšími je jistě možné a legitimní prosazovat i pomocí založeného hnutí či politické strany. Ne však způsobem, jenž takovému uskupení deformuje rysy do strach nahánějícího šklebu. Mám na mysli rysy vlastní jinému myšlenkovému směru. Směru, jehož definice je díky jeho komplikovanému vývoji a vzniklým odnožím nesnadná. Směru, který umožňuje vyslovit, že Klement Gottwald nebyl ani tak komunista jako spíše rudý extrémista se způsoby vládnutí upomínajícími na některé znaky fašismu. Mravní síla jakýchkoli hnutí či politických stran se projevuje i způsobem, jakým se umějí vypořádávat s deviacemi shledanými ve svých řadách. Jsou jisté meze, které pokud jsou překročeny, nedají se omlouvat jako pouhý názorový proud uprostřed moderní levicové strany. Tím netvrdím, že by se na hrob Klementa Gottwalda mělo plivat. Jen by se nemělo tak blahosklonně tolerovat jednání a chování, které je v podstatě pliváním na oběti jmenovaného pachatele.
Vliv KSČM vzrostl za vydatné pomoci sponzorů, jimiž jsou její údajní dlouhodobě nesmiřitelní odpůrci na politické scéně. Sponzorování spočívá v tom, že neřešené důsledky mnoha vážných selhání, za něž KSČM nenese odpovědnost, se logicky stávají argumentačním arzenálem dodávaným této straně zdarma (zaplaceno občanstvem). Tím vzniká symbiotický stav (spolupůsobení), které umožňuje méně pracovat pro občany. Občany je třeba především dostatečně komunisty strašit, aby nechtěli o mnoho více než žít v relativní demokracii. Zjednodušeně: Jedni poukazují na to, že se sofistikovaně organizovanými loupežemi nemají nic společného a že jsou moderní levicovou stranou, ti druzí varují, že komunisté by nám vzali mnohem více, kdybychom je volili, proto bychom měli být spokojení. Výsledkem předstíraného antagonismu je „mír a rovnováha“.
Mír a rovnováha, v nichž podvedení klienti H-systému dvacet let čekali na kyselé ovoce - výsledky práce orgánů činných v trestním řízení, justice zejména. Neuvěřitelné. Stejně dlouhá doba, která uplynula od srpna 68 do pádu minulého režimu. Zklamání okradených občanů předcházelo něco.........nepatřičného, řekl bych. Po slovech premiéra Andreje Babiše o tom, že se dá u nás objednat i trestní stíhání, se kde kdo o překot vyjadřoval k naší justici rétorikou oslavující náš právní řád, náš třístupňový soudní systém. Kde kdo ujišťoval, že je třeba věřit..... Jenže víra tvá tě neuzdraví, Česká republiko. To ujišťování občanstva neznělo moc přesvědčivě, není - liž pravda? Trochu jako když se dítě pokaká, ale říká, že nenene. Já si nemyslím, že se dá u nás objednat trestní stíhání. Pokud snad ano, tak jen zcela výjimečně. Nicméně ta obhajoba naší české podoby demokracie, justice a právního řádu vyznívala tak podezřele, jako by už chybělo jen dodat, že republiku si škarohlídy rozvracet nedáme. Zaujaly mne také omluvné postesky nad tím, jak svízelná je to kauza. Asi takto: „Jen považte, jak je to těžké, spisového materiálu je na celou Avii“. Proč? Proč je toho náklaďák? Nabízím svou laickou odpověď člověka nemajícího vystudovaná ani Plzeňská práva. Existuje duševní porucha, která se projevuje tím, že lidé mají ve svém příbytku neuvěřitelný a páchnoucí čurbes, který se kupí a nikdy neuklízí. Existuje také pojem duševní hygiena. Souvislost se svědomím je nasnadě. Stává se, že systém, který umožňuje občany olupovat, se je také snaží ohlupovat. Pokud to nestačí, je možné občanstvu pořádně nabančit. U vědomí padesátého výročí neuskutečněné návštěvy armád Rumunska a Jugoslávie připomínám, že okrádaným občanům relativně demokratického Rumunska jejich policie před několika dny pořádně nabančila. Dala jim na pamětnou. To se nezapomíná. V našich končinách to však nevzbudilo přílišnou pozornost. Možná proto, že máme příliš mnoho otupujících zkušeností. Před padesáti lety několik členů KSČ nebylo spokojeno se změnami, kterým jejich mírumilovnější kolegové přáli. Zjednodušeně řečeno komunisti versus komunisté a lidé vítající změny vedoucí ke svobodnějšímu životu. Pozvaná ozbrojená návštěva upevnila pozice vlastizrádců a za rok se už dalo vyzkoušet, jestli zvládneme střílet do vlastních lidí. Porusenci horší Rusa to zvládli. Vedlejším důsledkem zaprodání bylo i to, že po roce 89 muselo podnikání vznikat zase od nuly. Bez zkušeností. Nevím proč to tak bylo. Možná, že se rudohnědá moc Československa chtěla natolik zalíbit velkému bratrovi, že i to drobné podnikání opět vzalo za své. Z vilnosti k prodejnosti. Zdá se mi někdy, že kritika představitelů Pražského jara bývá i laciná. Vyčítá se jim, že šlo jen o kosmetické úpravy. V té době to rozhodně nebyly žádné marginálie, když uvážíme, jaké knihy před invazí vycházely. A pak zas dvacet let utrum. Dnes je doba docela jiná. Chléb a hry. Některé úplně stupidní.
