Zkusme mít pro pana Škvrnu trochu porozumění. Dostál svému slovu, kterým se představil takto: „Tento blog je především takový verbální pisoár, kam si chodím ulevit od myšlenkového přetlaku :)“ ( ani smajlíkem pro čtenáře nešetřil). A čtenáři se mohou radovat, že tu máme opravdovou svobodu projevu, kterou tento blogger po svém, byť poněkud svérázně, naplňuje. Neboť pan Škvrna nikoho neurazil. Ani jediného konkrétního člověka.
Nepsal s pohrdáním o příznivcích Václava Havla. Psal jen o těch, které já sice neznám, dokonce ani jediného z nich, ale on jistě ano. On jistě zná ty „modloslužebníky“ adorující Václava Havla božského, aniž si uvědomují Havla jako lidskou bytost. Jistě zná ty extatické blouznivce. Mne samotného by zajímalo,jak se vlastně takoví lidé projevují. Co pozitivního Václavu Havlovi neprávem přisuzují. Jaké vlastnosti, jaké činy. A naopak, co negativního o něm v sobě umanutě či v sektářském zaslepení odmítají vidět. Ale o tom nám pan Škvrna nic nenapsal. Proč? A tím se dostáváme k politováníhodné skutečnosti, která nechť nám umožní a dovolí vnímat autora Škvrnu s jistou mírou soucitu a s ohledem na jeho nezvládnuté myšlenkové přetlaky, jejichž původ si netroufám pojmenovat. Odhadovat ano.
Už titulek bloggu napovídá: „NIC.“ Tím nechci říci, že snad autor už v titulku pojmenovává nevědomě jakousi svou vlastní neznámou součást parazitující na jeho nitru. Jakési nic, prázdnotu. Přinejmenším by to bylo nepřesné, neboť z psychologického hlediska bývá ono „nic“ vždy směsí „něčeho“, třeba i protichůdného, co jaksi „nevydává počet“. Další možné vysvětlení by se snad dalo hledat v možném animálním vnímání souvisejících lidských bytostí. Mám na mysli cosi jako archetypální vztahy, jaké antropologové předpokládají v kmenových societách například u lidí v neolitu, kde pozitivní vztahy byly zřejmě do značné determinovány a podmiňovány mírou pokrevní příbuznosti či permanentní přítomností. Vidím tedy autora jako člověka rozkročeného mezi dvěma póly vlastní osobnosti. Mezi překvapivou lhostejností, kterou až jako by infantilně projevuje připomenutím, že Václav Havel není jeho bratr ani strýc, a nutkavou, ne-li přímo obsesivní potřebou nám o své lhostejnosti podat svědectví, jež většina čtenářů od něho očekává podobně lačně, jako on jím spatřované extatické uctívání presidenta i občana Václava Havla.
I když je možné pokusit se vnímat rozmanité odlišnosti lidského vnímání reality, je přesto dobré si někdy připomenout historii a možné paralely. Není to poprvé, kdy dochází v naší zemi k pokusům obhájit neobhajitelé a zpochybnit hodnoty, k nimž se vztahoval i president Václav Havel. To, čemu se říká póvl, se s podobnou, autorem použitou, slovní výbavou zvedalo z kalů i v hrozícím nebezpečí před rokem 1938.
„V médiích je to zase samý Havel a Svědci Havlovi se alespoň v duchu přehrabují ve zpopelněných ostatcích jejich "Pánbíčka", hledajíce jeho řitní otvor, do kterého by mohli vlézt“.
Chválím autora, že nikoho nejmenoval, neboť pak by(bez dostatečného doložení tvrzení) ponechání jeho textu zde nebylo jeho projevem svobody, ale nesvobody poskytovatelů tohoto prostoru. Přesto, s ohledem na okolnosti, výročí smrti, pozůstalé a souvislosti nedostupné vnímání buranů a zlivců, nepovažuji třicet stříbrných za čtenáře reklam .........
