V nedávném dokumentu o Adolfu Hitlerovi a Benitu Musssolinim jsem si uvědomil rozdíl v jejich projevech těchto dvou predátorů. Oba uměli freneticky hřímat, dávat průchod nenávisti k nepřátelům a prožívat extaticky povýšené sebeláskování.
Ale Adolf Hitler si tu svou nadřazenost a pýchu možná nikdy neuměl prožít tak slastně, jako si uměl Mussolini užívat tu svoji nadutost a samolibost. Dokázal si při svých projevech udělat pauzičku, kterou věnoval především sám sobě. Připravil si dav k „výdeji“, k obdivu, k potvrzení jeho představ o sobě samém, a potom se tím přecpal k prasknutí. Jako dokonalý kašpar. Jako herec v čase němého filmu v roli antického triumfátora či mýtického titána.
Vzpomněl jsem si na ten dokument, když jsem včera kliknul na záznam z jednání Poslanecké sněmovny. Andrej Babiš měl obsáhlý příspěvek, který byl pro mne, přiznávám, až na několik bodů, málo srozumitelný. Srozumitelnější pro mne nebyly ani příspěvky jeho oponentů, protože je mně ekonomie jako obor vzdálená, a za použití odborných termínů ještě vzdálenější. Měl jsem tedy čas si všímat způsobu vyjadřování. Nevadí mi humor na půdě Poslanecké sněmovny. Nevadí mi ani inteligentní, byť poněkud pichlavé bonmoty.
Přesto dávám přednost stylu Andreje Babiše, neboť bonmotů těch, kterým máslo na hlavách už dávno žluklo, jsem přejeden. Staly se už, u vědomí příčinných souvislostí, nevhodným anachronismem. Zkušeností s „uhrančivě podmanivými“ kašpary už máme vrchovatě. Není důvod přemítat, o tom, jestli se nemohlo přece jen stát, že organizovaný zločin v propojení s institucemi státu mohl nějakým způsobem, kupodivu, tak nějak jakoby pouštět žilou.
Prostě pouštěl! Neboť to je z definice smyslem organizovaného zločinu. Žádná záhada.
Proto mne jakákoli ramenatá a třeskutě „vtipná“ vyjádření oponentů Andreje Babiše mohou stěží přesvědčit. Spíše naopak. Na mne působil Andrej Babiš přesvědčivěji a jeho „nejevištní styl“ mi vyhovuje.
