V souvislosti s událostmi předcházejících týdnů, kdy se čile protestovalo a demonstrovalo proti omezování a rušení některých sociálních kompenzací pro zdravotně znevýhodněné spoluobčany, je potřeba zmínit i ohrožení služby rané péče. Na následujících řádcích bych na příkladu Střediska rané péče Tamtam v Olomouci ukázal její přínos. Co vlastně tato služba představuje?
Stručně řečeno - jedná se o sociální službu, která je poskytována rodinám s dětmi, mající sluchové či kombinované postižení. Služba samotná je ohraničena věkem dítěte, od narození až do sedmého roku. Cennou devízou poskytování služeb rané péče těmto rodinám je nejen pomoc při rozvoji komunikačních schopností dítěte, odborné konzultace, zprostředkování kontaktů na odborníky jakými jsou například logopedi, foniatři a fyzioterapeuti či přednášková a poradenská činnost pro odbornou i laickou veřejnost, ale především snižuje závislost těchto rodin na sociálním systému a pomáhá jí s plnohodnotným sociálním začleňováním do majoritní společnosti.
Výše uvedené služby jsou rodinám poskytovány odbornými poradci - speciálními pedagogy, kteří tuto převážně terénní službu poskytují v rámci celé Moravy a Slezska. Jak Středisko rané péče Tamtam v Olomouci, tak i Středisko rané péče Tamtam v Praze (s působností pro celé Čechy) spadají pod Federaci rodičů a přátel sluchově postižených, o. s. (FRPSP), která jako své hlavní poslání má právě podporu zájmů dětí se sluchovým postižením a jejich rodičů, již od roku 1990. Poskytuje komplexní služby sluchově postiženým spoluobčanům, mimo jiné i přes výše zmíněná Střediska rané péče.
Je tedy na místě se ptát, zda je žádoucí ranou péči (jako celek) omezovat a tím i znemožňovat její efektivitu a potřebnost. Jak již bylo možno v médiích (časopis Respekt, pořad Reportéři ČT a další) sledovat, osud těchto služeb rané péče (nejen jich) přeci jen není veřejnosti lhostejný. Blýskáním se na lepší časy může být rozhodnutí MPSV, které dodatečně uvolnilo prostředky k dofinancování těchto služeb, byť s poukazem, že do budoucna by financování sociálních služeb (v kompetenci krajů) mělo být transparentnější - to znamená financovat a podporovat již zavedené služby, nové jen v případech akutní potřebnosti.
V době, kdy se řeší podivné státní zakázky (předražené dálnice, kauzy na MŽP a Promopro), si lze jen přát, aby si politici, které jsme si zvolili, uvědomili potřebnost a přínos těchto služeb. Ty mimo jiné šetří i dodatečné náklady na další péči o zdravotně znevýhodněné spoluobčany.
