Pan učitel

Je těžké porovnávat současnou dobu s dobou o několik desítek let zpátky, ani to není mým úmyslem.Tohle malé nahlédnutí do dřívější kantorské práce a zejména do vzájemných vztahů mezi kantory a dětmi ale také mezi rodiči a učiteli nám může ukázat jedno jediné. Kam se poděla vzájemná úcta a respekt mezi školou, studenty a rodiči ?

Učitel Pražma byl chlap jako „řimbaba“. Jeho téměř medvědí svalnaté ruce byly zoceleny tvrdou prací, které se on určitě nebál.Učil fyziku na vyšším stupni a k tomu, jak už to tak u kantorů bývá , dostal také na starost výuku na školních pozemcích. Můžu vám říct, že veselská školní zahrada byla jak vystřižena ze žurnálu. Nebylo dne, aby po vyučování se pan učitel neoblékl do pracovního a většinou až téměř do setmění jste ho nenašli nikde jinde než na školní zahradě, kde pořád něco zveleboval, upravoval, přesazoval a celý školní pozemek postupně rozšiřoval.Prostě zahrada byla jeho koníčkem.Ale ani fyziku nezanedbával. Naopak. Pro většinu dětí byla fyzika předmětem, který je bavil a myslím, že jejich znalosti, pokud by je tenkrát někdo hodnotil, byly velice dobré. Výklad pana učitele Pražmy byl svérázný. Jak se říká, mluvil, jak mu zobák narostl. Jeho výklad byl mnohdy humorný a zejména při předvádění různých pokusů to byla velká zábava. Ale nemyslete si, při hodině fyziky pětky lítaly do žákovských knížek každou chvíli: „ Hele ty holousku, ty se tam nepřestaneš bavit ?“nenadále Pražma přerušil svůj výklad a dodal směrem k žáčkovi, který věděl, kolik uhodilo: „Tak pojď k tabuli,můj notýsek čeká !“ vyzval Pražma neposedného studenta a všem ve třídě bylo jasné, že pětka nešťastníka nemine.Bylo však veřejným tajemstvím, že na konci školního roku neměl nikdo z dětí čtyřku nebo pětku z fyziky. Nejhorší známka z fyziky byla trojka.“ Bartáčku, je to sice skoro za pět, ale abys neřekl, že jsem špatnej chlap, tak tentokrát to uděláme za tři. Ale nepřej si mně v příštím roce!“ dokončil své kázání Pražma s úsměvem těsně před rozdáním vysvědčení nejen Bartáčkovi ale i celé řadě dalších školáků. Ovšem největším trestem pro nezbedné kluky ale i pro děvčata byly čárky v notýsku. Z hlediska odborníků z oboru pedagogiky či psychologie tohle čárkování bylo zcela nepedagogické, ale věřte, že z hlediska dlouholeté kantorské praxe, kterou měl, to bylo velice účinné.Každá čárka totiž znamenala jednu hodinu povinné práce na školní zahradě po vyučování. A tyhle hodiny Pražma neodpouštěl. A tak mnozí nezbedníci nasbírali přes celý školní rok tolik čárek, že jste je mohli vidět na školní zahradě ještě i o prázdninách. Školní zahrada vzkvétala. Byla to jiná doba. Dnes by asi rodiče malých nezbedníků šíleli a psali nespočetné množství nesmyslných stížností na pana učitele na všechny příslušné instituce, které existují. Ale dříve ani rodiče takoví nebyli. Spíš s Pražmou souhlasili a případně ještě dodali:“ Když zlobí, pane učiteli, tak mu těch čárek nadělte, co se do něj vejde. Ať ví, jak je tvrdej chlebíček „. A snad i proto byl ve škole docela pořádek. Když někdo křikl, :“ Kluci pozor, Pražma jde ! „ bylo to, jako když střelí do vrabců.Tak slušné děti v tu chvíli nikdo neviděl. Je pravda, že když jsme se po létech scházeli na výročních setkáních spolužáků, na pana učitele Pražmu každý rád zavzpomínal. Byl to kantor staré školy. Nikdo se na něho nezlobil. Všichni pochopili, že to s dětmi myslí dobře a že je má opravdu rád. Když jsem po létech stařičkého pana učitele potkal, opravoval právě plot u své rozkvetlé zahrádky. Velice mne překvapilo, že i po mnoha létech si mne pan učitel pamatoval. Asi znal všechny své žáky do morku kosti.