V té dlouhé zimě se na masopustní období těší asi každý. Doba plesů, bálů, merend a rejů je docela příjemným zpestřením dlouhé zimy. A také tak trochu se těšíme na první kvítky sněženek, co by poslů jara. Jakýmsi vyvrcholením rozmařilého skotačení bývaly dříve masopustní průvody, které nemohly chybět v žádném městě ani žádné vesnici. Dnes už je trochu jiná doba a tahle tradice až na pár výjimek se pomalu rozplývá k úplnému zapomenutí. Je to škoda.
Vzpomínám na Veselské průvody. Na blatech se tradice držela velice dlouho. Celý hasičský sbor, baráčnící a spousty dobrovolníků již s velkým předstihem chystali své masky, průvod měl dokonce i své alegorické vozy, když z různých žebřiňáků, vleků za traktory ale i aut vznikaly jedové chýše, pojízdné kořalny, lehké domy nebo příbytky strašidel. Proto, když průvod vyšel z jednoho konce města a pomalu se vinul na konec druhý a ve veselském případě to bylo více jak tři kilometry, nenechal si rozpustilou podívanou ujít vůbec nikdo. Každým rokem se objevovala v průvodu postavička, dá se říci, zcela výjimečná. Byla to velice ošklivá bába s nůší na zádech. V nůši piliny a co jiného, než několik lahví rumu nebo nějaké domácí kořalky. Tahle bába byla nejrozpustilejší maskou z celého průvodu. Rozhazovala piliny z nůše do davu přihlížejících, tahala chlapy do jedoucí kořalny a každou chvíli vytáhla nějakou pěknou ženskou z davu a tančila s ní po ulici. Ti, kteří tomuto dovádění přihlíželi každý rok, si zanedlouho všimli jedné věci. Bába jakoby rok od roku napadala na jednu nohu víc a víc. Také únava byla znatelnější. Až se jedné zimy stalo, že na maškaru, která byla tak oblíbená, lidé čekali marně. Tentokrát masopustní průvod naše bába nestihla. Pepík byl veselá kopa. Kde se objevil, tam o zábavu nouze nebyla. Na bálech nenechal jednu sukni zbytečně u stolu sedět a k ránu pak ještě, když už bál dávno skončil, aktivně přiložil ruce k dílu, aby se dala ta spoušť rychleji uklidit. Postupem času si však stále častěji naříkal na bolesti nohou, hlavně té jedné. Nejprve to spravila hůlka, potom nemocnice a nakonec invalidní vozík, protože o jedné noze se chodit nedá. I když po téhle události byl Pepa stále veselá kopa, radosti ubývalo a neklidné nervozity přibývalo jako mraků před letní bouřkou. Sešel se rok s rokem a přišel zase masopust. V loňském roce Pepova maska báby s nůší zůstala viset v komoře. Byl v té době v nemocnici. Lidé tohle všechno dobře věděli a věděli také, jak Pepa maškarní průvody miloval. Po roce nastal čas oprášit své masky a opět vyrazit do ulic. Ten rok byl mezi alegorickými vozy jeden, který svou nápaditostí všechny předčil. Pár černých koní byl zapřažen do perníkové chaloupky a před jejími dveřmi v obrovském křesle z hadrů a mechu seděla naše známá bába, popíjela rum a rozhazovala kolem sebe piliny. Ač v sedě,dělala takový křepčící povyk, že nebylo nikoho, kdo by ji přehlédl. Lidé se smály až se za břicha popadali a mávali bábě na pozdrav. Taková to byla psina. Druhý den na to se roznesla městem zpráva, kterou nikdo nečekal. Pepíkův průvod byl poslední. Když ho doma našli, byl ještě ve svém kostýmu, ale plamínek jeho života, který se rozhodl sfouknout sám, již dohořel. Po téhle události se ještě několik málo zim masopustní průvod konal, ale jakoby jeho organizátorům vyprchalo nadšení, masek bylo pokaždé méně a méně, až tradice masopustních průvodů v tomhle městě zanikla. - - -
