V lednu je zima jako v Rusku.To se tak říká. Jak tohle rčení vzniklo, člověk ani pořádně neví, ale svou logiku to má.Boty si vržou v čerstvém sněhu do kroku raz….. dva….., raz……dva…., raz…..dva.Tyhle kroky mne dnes vedou ke hřbitovní zdi. Ticho kolem mne tahá za uši, vločky se pomalu snášejí na mou prostovlasou hlavu a kolem dokola takový divný smutek nebo spíš tajemno. S pocitem plným nostalgie prošlapávám sníh, žmoulám v ruce kytičku choulící se v papírové roličce celou prokřehlou stejně jako já sám. Opatrně stoupám vzhůru po schodech k veselskému kostelu.To ticho je ohlušující . Cestička ke hřbitovu je čerstvě zavátá, nikde ani živáčka. Je lednové nedělní ráno a moje stopy ve sněhu jsou osamělé , vrzající sníh pod šlépějemi udává rytmus hrobovému tichu hřbitovního města až do posledního kroku směřujícího k hrobu mých předků.
Svou kytičku pietně pokládám do sněhové peřiny a plamínek svíčky,kterou zapaluji se beznadějně snaží svou troškou tepla vytvořit vřelou atmosféru. Pohled na tuhle prapodivnou scénu vyvolal vzpomínky daleko do dětství, vzpomínky na své prarodiče, kteří mne vychovali takřka od kolébky, kteří si odepřeli mnoho hezkého ze svého života, aby ta moje cestička byla mnohem lehčí a hezčí než ta jejich. Teď tu odpočívají v pokoji pod sněhovou peřinou stejně tak jako moje maminka, která nějak nezvládla svou roli a v neustálém hledání svého vlastního života tak trochu na mne zapomněla.Nemám jí to za zlé.Život každého z nás připravuje tolik složitých rozhodnutí, že jenom ohlédnutím se zpátky snad trochu dokážeme posoudit svá životní klopýtnutí či naplněná přání.Je opravdová zima, taková, jakou jsem vždy obdivoval na nesmrtelných obrázcích Josefa Lady.I tohle je taková Ladovská atmosféra. Stojím tady a padající sníh jakoby otevíral tajné komůrky mých vzpomínek a před očima najednou vidím zcela zřetelně scény jak na filmovém plátně. Dvorek rodného domku, pobíhající slepice, podupávající králíci v dřevěných kotcích, náš pes, zahrádka plná květin, mé dětské rybaření na řece Lužnici, staletý dub, kde jsme si s ostatními dětmi často hrávali a který se majestátně tyčí na svém místě dodnes. V té kruté zimě na mne dýchlo teplo domova. To zvláštní teplo, které je nezapomenutelné a nosíme ho v sobě po celý život. To zvláštní teplo, které potřebuje každé malé dítě na své pouti k dospělosti, aby i ono jednou vytvořilo pocit dobrého domova pro své děti a tak dál …, a tak dál …., a tak dál . Sedím v dobře vytopeném pokoji, venku padá sníh, souvislý hluk projíždějících aut na nedaleké silnici už ani nevnímám. Je to takové jiné ticho, ticho v jiném světě. Moje žena právě žehlí usušené prádlo, sedím v pohovce a kolem mne poskakuje malá vnučka, které se neustále na něco ptá a já se snažím ze všech sil jí stačit se svými odpověďmi. A najednou mám pocit, že tenhle rozhovor jsem již kdysi slyšel : „ ….. a dědo, budu tady zase dneska spát ? Kdy už pro mne přijde maminka. ?“„Víš, maminka má hodně práce. Ale určitě přijde“. - - -
