Nelehké téma. Vždy je otázkou, kam se dokážeme dostat. Co vidíme, co jsme si uvědomili. Jak jsme propojili naše nevědomí s vědomím.
Koukám na 50/50, klasická holywoodská záležitost, přesto skvěle natočená. V neděli pojedu někam, kde se asi nestane, co bych si přál. Přesto to udělám, protože mi to za to stojí. Je mi jedno, jak je to bláznivé. I v tom přiblbém americkém cajdáku jsou hodnoty, pro které stojí za to žít. Nejsou vidět, nejsou to peníze, hmotné statky, moc. Jen lidskost, laskavost a cit. A opravdovost. Honba za penězi, smrt.
Je mezi námi mnoho zraněných lidí. Lidí, kde člověk kolikrát nechápe, proč zrovna oni dostali tolik naloženo, přesto žijí. A snaží se žít, byť jejich nejhlubší touhy se nenaplňují, a ani oni už nevěří, že se někdy naplní. Bojují dál, prostě život. A neřeší, jestli stát dává, nebo ne. Mají obrovskou pokoru, nemají pýchu, které mám třeba já na rozdávání.
Často bychom se měli učit od těch zdánlivě nejmenších a nejbezvýznamnějších. Oni často vědí lépe, co je život, lépe než my, arogantní, zdánlivě zdraví a zajištění, a všude budící respekt. Viděl jsem přátele na smrtelné posteli. Měl jsem je moc rád i s jejich chybami. A na té posteli se za ty chyby omlouvali a litovali jich. Byly hloupé a bránily něčemu mnohem hlubšímu. Omlouvali se lidem, kteří je shovívavě přehlíželi, byť je ty chyby velmi trápily.
Jsou velmi hluboké věci, kam ego, sobeckost a povrchnost nemají přístup. A za tyto věci stojí za to žít. Dávat, zbytečně nebrat, radovat se a radost dávat. Pomáhat těm, kteří chtějí. Neváhat, zbytečně nemyslet. Protože srdce a víra, to je ten bod, to je skutečnost. Protože jsme lidé a proto jsme se lidmi stali.
