Pomalé tání

Vše chce svůj čas. Můžeme být netrpěliví jak chceme, ale neurychlíme ho, ani nezpomalíme. Přitom je tolik cenný. 

Už je to lepší, lásko moje? Už vidíš paprsky světla?
Už cítíš, že náš nekonečný vesmír zteplá?
Už cítíš, že nikdy nejsi sama odstrčená?
Že brána je stále otevřená?

Pořád jsi nejistá odcházející tmou?
Čekáš, kam Tě mé ruce dovedou?
Zbytečný stud stále dělá své?
Stále se cítíš, jako by to bylo poprvé?

Ne, srdce mé neví, co je zloba,
a i když je to již nekonečná doba,
stále utíká za Tebou.
Nezpochybnitelně.

Dny se vlečou i letí splašeně,
jsme stále blíže cíli.
Neboj se hořící pochodně,
nespálí Tě.

Vše bude jiné, také to vím.
Jsem jen dítě v Tvém náručí.
Ranní rosou Tě ozdobím, 
až budeš celá. 

Autor: Jaroslav Červenka | středa 14.7.2021 8:38 | karma článku: 14,71 | přečteno: 645x