Pearl Harbor

Opět se nám blíží výročí zákeřného útoku na klíčovou americkou námořní základnu v Tichomoří. Událost je obecně stále velmi špatně interpretována. O některých faktech se stále nedostatečně hovoří. 

7. prosince 1941 se válka probíhající na evropském kontinentu změnila v konflikt světový. Japonský svaz šesti letadlových lodí napadl klíčovou americkou základnu v Tichomoří, Pearl Harbor. O zákeřnosti útoku mj. svědčí, že Japonci Američanům vyhlásili válku až po začátku útoku a to ještě události předcházela neúspěšná operace miniponorek. 

Japonci zaútočili ve dvou leteckých vlnách. První mířila na americká letiště k ochromení vzdušného odporu a druhá proti lodím, kotvícím v přístavu. Velitel japonského svazu Čuiči Nagumo odmítl naléhání svých důstojníků ke třetímu útoku na zázemí základny. Bál se napadení vlastních lodí ze strany amerických letadlových lodí, o kterých nevěděl, kde jsou a se ztrátou asi celkem 40 letadel (některá poškozená letadla byla shozena z palub po přistání) bezpečně odplul. 

Američané přišli o dvě úplně zničené bitevní lodě, pět menších plavidel, 188 zničených a 155 poškozených letadel. Zemřelo 2388 Američanů. 

Souběžně s tímto útokem provedli Japonci sérii útoků a vylodění v obrovském tichomořském prostoru a jen málokdy se hovoří o tom, že se jednalo o jednu z nejsložitějších operací v dějinách válečnictví a navíc úspěšnou. Američané předpokládali, že Japonci se budou soustředit především na holandské a britské državy, byť signálů, že na ně synové Nipponu zaútočí, měli dost. Jednak četli japonskou diplomatickou korespondenci a nejdůležitějším varováním byla asi depeše velvyslance v Tokiu Grewa, který 27. 1. 1941 poslal toto varování: "Hodně se tu mluví v tom smyslu, že Japové, dojde-li k roztržce s USA, chtějí přepadnout Pearl Harbor.". Američané žádných varování nedbali, Japonce velmi podceňovali. Jestliže byl Roosevelt směrem k Evropě pacifistický, pak k Japonsku ne. Měl patologickou zálibu v Číně (a také tím napáchal v mezinárodní politice velké škody) a byl silně protijaponský. Přesto neudělal prakticky nic v rámci prevence možného japonského útoku. Stačí obecně jedno srovnání. Japonci prováděli námořní výcvik ve velmi drsných podmínkách a zahynul-li při něm někdo, neřešilo se to. Američané cvičili v těch nejklidnějších podmínkách a došlo-li k úmrtí, byla záležitost náležitě kriticky řešena v rámci celé americké společnosti.

Z řady úhlů pohledu se dá japonské námořnictvo v roce 1941 označit za nejlepší na světě. Skvěle vycvičené, soudobě asi nejlepší námořní letectvo. Těžké letadlové lodě měli konkurenci jen v těch amerických. Například těžké křižníky třídy Mogami měli dvojitý trup a ve své klasifikaci neměli konkurenci. Přesto Japonsko nemělo v konfliktu šanci. Konzervativní japonská společnost, svázaná obrovským tradicionalismem, nebyla schopná dialogu na žádné společenské úrovni. Říct na rovinu vlastní názor se rovnalo sebevraždě. Na vládních jednáních byla situace taková, že císař mluvil výjimečně, místo něj hovořil dvorní ceremoniář, který sděloval, co předpokládal, že si Hirohito myslí. Navíc slova císaře nesměla být zaznamenávána, takže neexistuje dokumentace. Veškerá jednání probíhala z očí do očí a potichu. Schizofrenní atmosféra v Japonsku byla dokonalá. Když ministerský předseda projížděl ulicemi Tokia a lidé na něj volali, že nemají palivo, on jen odpovídal, pracujte více. 

Velitel japonského válečného námořnictva Isoroku Jamamoto si do svého deníku poznamenal, že Japonsko zvládne vést konflikt proti USA půl roku, pak nevěděl, co bude dál. Sdělit nahlas takovouto myšlenku se rovnalo sebevraždě. Hideeki Tódžó, se o útoku na Pearl Harbor dozvěděl šest dní dopředu, předseda vlády. Důvod? Obrovská nevraživost mezi armádou Japonska a námořnictvem. Na havajský přístav zaútočilo šest letadlových lodí s velmi poetickými názvy: Akagi (Červený hrad), Kaga (Rostoucí potěšení), Sorjú (Tmavomodrý drak), Hirjú (Letící drak na nebi), Šókaku (Letící jestřáb) a Zuikaku (Štěstí přinášející jeřáb). Názvy přesně v duchu japonského šintoismu a především kodexu Bušidó, který je často milně vykládán jako čistě válečnický rádce. Jedná se o velmi komplikovaný soubor životních rad, kterým se řídili prakticky všechny japonské špičky a defacto znemožňoval třeba pouhé vyřčení věty, válka s Amerikou je chyba. 

Admirál Nagumo byl klasickým produktem japonské školy. Konzervativní, nepružný a v opozici vůči modernímu a progresivnímu Jamamotovi. Bál se, že by o svá plavidla mohl přijít a třetí útok neumožnil. Podobná neschopnost se projevila v mnohem důležitější bitvě u Midway, která znamenala konec jeho kariéry. Japonský útok byl fatálním neúspěchem. Přístav zůstal plně funkční, opravárenské doky, obrovské zásobníky na naftu, muniční sklady, veškeré zázemí. Většina lodí byla nepoškozena nebo opravena, modernizována a pokračovala ve službě. I tak nehrála významnější roli, protože byla nahrazena moderními loděmi třídy Noth Carolina a především bitevními loděmi třídy Iowa, které zřejmě představovaly vrchol svého segmentu. Hlavním cílem útoku byly americké letadlové lodě, ty se na místě nenacházely a později rozhodly výše zmíněnou bitvu u Midway nebo důležité střetnutí v Korálovém moři. Jediné čeho tímto útokem Japonci dosáhli, bylo semknutí Američanů ve válečném úsilí, propaganda v podstatě neúspěšný útok náležitě využila a Američané vše vrhli do válečného úsilí. Propaganda byla tak silná, že dodnes se prakticky neuvádí především vojenské, strategické a taktické fiasko akce.