Podle statistik 40 % populace zažilo pocit osamělosti. Jeden z deseti lidí trpí chronickou osamělostí.
Velmi zajímavou informací podle vědeckých studií je, že v případě chronické osamělosti se snižuje teplota lidského těla a člověk trpí zimou i ve vytopené místnosti. Zvyšuje se pravděpodobnost předčasného úmrtí o 14 %, klesá přirozená imunita a v závislosti na délce stavu také vznik duševní choroby, především depresí a úzkostí, případně dokonce schizofrenie.
Existují dva druhy osamělosti, emoční (osamělost mezi lidmi, i blízkými, absence té jediné blízké osoby) a sociální (bez běžného styku s lidmi). Aktuální psychiatrické studie hovoří o jevu, kdy je stále častější kombinace obou. U dětí může být nedostatek sociálního kontaktu predikcí pozdější deprese, asociálního chování, sebepoškozování či suicidálního chování. Jednou z nejvýznamnějších teorií je Weissova teorii osamělosti, která definuje osamělost jako emoci, signalizující nenaplněné potřeby blízkosti, lásky a bezpečí, zapříčiněnou nedostupností vazbových osob.
Weissova teorie asi nejjednodušším způsobem vystihuje to, co spousta z nás zažívá občas a mnoho lidí dlouhodobě. Jak se vlastně člověk stane osamělým. Pochopitelně cest je mnoho a většinou jsou bolestivé. Jak již bylo predikováno, citový chlad a samota v dětství jsou velkým předpokladem. Velmi častým případem jsou lidé s vysokým IQ, omezení sociálních dovedností, těžké hledání partnerů, se kterými si porozumí atd. Velkým mementem jsou zklamání v životě či ztráta životního partnera. Různé charakterové typy, velká emotivnost, mimořádně vysoká empatie, přecitlivělost a další.
Osamělost s sebou nese velké množství rizik. Čím déle a méně má člověk sociální kontakt, tím více se vzdaluje realitě i realistickému uvažování. Přítelem se stává stres, deprese, úzkost. Mozek přestává vytvářet dopamin a serotonin, nebo ve velmi omezené míře. Přichází poruchy spánku, neklid, rozhodně ne pocity štěstí. Postupně strach z kontaktů s lidmi. Naprosto neadekvátní přístup k běžným situacím i lidem, kdy zcela normální dění může být osamělým člověkem vykládáno naprosto nerealisticky. Trvalým přítelem člověka se stává strach, postupně ze všeho, kdy domov je z jedné strany vězení, ale zároveň jediné bezpečné místo. Postupné propadání pasivitě, která se stane chronickou. Nejedná se o lenost či dnes módní prokrastinaci. Člověk nemá kde čerpat energii, není chuť a je osamělostí, strachem a stresem pomalu zevnitř rozkládán a ztrácí sílu cokoli udělat.
Pokud stav trvá příliš dlouho je dnes už prokázané, že často končí schizofrenií. Člověk si vytváří vnitřní partnery pro rozhovor. Jeho negativní zážitky z minulosti nabývají obřích rozměrů a přispívají k odtržení od společnosti a reality. Člověk je tvor sociální, drtivá většina z nás potřebuje aspoň občas s někým komunikovat. V osamělosti si člověk partnery pro rozhovor buď vytváří sám nebo hovoří s někým důležitým z minulosti, imaginárně. Cesta vedoucí k uvěření vnitřně vytvořených individualit či pocitu dostatečnosti ve vnitřním rozhovoru s někým blízkým. Dlouhodobě opravdu cesta ke schizofrenii. Jak přibývá tíha osamělosti, mění se i vnější jednání a tito lidé jsou často postupně považováni za podivíny. Další překážka k návratu do normálu.
Cesta ven? Velmi složitá. Prakticky jen dvě možnosti. Buď odborná péče nebo setkání s člověkem, který oběť osamělosti pomalu dovede zpět do normálního života. Obojí velmi těžké pro všechny zúčastněné. Tato společnost k osamělosti inklinuje dobrovolně stále více. Nevšímavost, intolerance, kontakty přes sociální sítě, všichni to známe. Čím méně máme přímého kontaktu s člověkem, tím hůře umíme jednat ve vztazích a často sami sebe do osamělosti uvrháváme. Spousta lidí v tomto ohledu bije na poplach, tento článek by měl být součástí tohoto varování.
