Koktejl

Jak napsal skvěle Vašek, člověk nikdy neví, že neví. To vědomí je někdy tak matoucí, že uvidíme až mnohem později, někdy nikdy a občas hned. 

Chvilku sladký, jen hořký někdy, 

pohledem ptáš se blízké hvězdy, 

i čáry života, jen samá prostota,

světlo, naděje ještě stále mihotá. 

V tichu touhy, voláš nesměle i silou, 

srdce něhy s oddanou vůlí, i vílou,

tak se podívej, na Jenovéfu roztomilou,

Nedá se, nic nezamrzlo. 

Občas hořký, koktejl života, 

nevzdávej se, nicoty slabota, 

kobka mrazu, bezmezná studu nahota, 

někdy slábneš, kdepak je pekelný despota?

Příliš hlavy, plíživý strach, 

někde v samotě na horách,

ten věčný přítel, na marách,

Když myslíš….

A chceš tak málo,

toužíš se dát, a ptát, 

už přeci nechceš stát 

a stejnou nocí se probírat.