Putin si vnitropoliticky žádné ústupky dovolit nemůže, byl by to jeho konec. A historie jasně ukazuje, čemu Rusové v těchto situacích rozumí. Jen síle.
Rusko-japonská válka 1904-1905
Podobně prohnilý carský režim čelil na Dálném Východě útoku Japonců. Ztráta Koreje, nejseverněji nezamrzajícího přístavu Port Artur (dnešní Lu-ta), katastrofální porážka dvou loďstev v námořní bitvě u Cušimy, která společně se ztrátou celé tichomořské eskadry znamenala faktickou likvidaci carského námořnictva. Porážka u Mukdenu, kde bylo zničeno jádro carské armády. Obrovská korupce napříč celou zemí, naprosto brutální šikana v ruské armádě. Počínající první ruská revoluce. Brutálně potlačené demonstrace v Kronštadtu. Až toto vše, společně s naprostým ekonomickým vyčerpáním, donutilo cara jednat o míru. Předzvěst revolucí v roce 1917.
Churchillova návštěva v Moskvě 1942
Winston Churchill byl známý odpůrce komunismu, nedůvěřoval Stalinovi a snažil se ovlivnit naprosto nemožného amerického prezidenta Roosevelta, aby Sovětům tolik nedůvěřoval a neustupoval. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že snílkovský americký prezident, který mimo jiné zařídil, že v Radě bezpečnosti OSN usedla i Čína, není sto pochopit nebezpečí z Kremlu, rozjel se do Moskvy, aby vytýčil základní dohodu o sférách vlivu. Roosevelt viděl v jednání britského premiéra pouze další imperiální choutky Anglie. Churchillovi se podařilo zachránit alespoň Řecko, kde komunisté začali později občanskou válku, a zřejmě i Írán. Jediná dohoda, kterou Stalin skutečně dodržel, protože se s ním jednalo bez servítek.
1945 umírající a zklamaný Roosevelt
Stalin neustále sliboval demokratické procesy v zemích, které osvobodila Rudá armáda. Jednalo se především o Polsko, jediná země, kde ještě Spojenci vyvíjeli nějaký tlak na demokratizaci. Stalin své sliby nesplnil naprosto nikde. Až ve dnech své smrti si americký prezident uvědomil, že Sověti nedodrží žádný ze svých slibů.
Dlouhý telegram, George Kennan 1946
Roosevelt nechal svého nástupce Harry Trumana zcela bez informací o americké zahraniční politice. Ten než se rozkoukal, bylo pozdě prakticky pro všechny sovětské satelity s výjimkou Československa. Roku 1946 si vyžádal od vedoucího mise v Moskvě George Kennana zprávu o situaci v Sovětském svazu. Telegram o pěti tisících slovech je jedním z nejdůležitějších dokumentů 20. století. Kennan byl velmi trefný. Mimo jiné v něm napsal, že Rusové jakékoli jednání považují za slabost a jediné čemu rozumí, je síla. Zmiňuje, že Stalin potřebuje nepřátelský svět kolem sebe, aby legimitizoval svůj autoritářský režim. Na základě tohoto dokumentu, který Moskvu velmi přesně vystihoval, vyhlásil americký prezident Trumanovu doktrínu o zadržování komunismu. Až tento nekompromisní přístup, který se jako první projevil v Berlíně, způsobil jasné vymezení sfér vlivu a jistotu, že Kreml nevyvolá revoluci třeba i ve Francii, kde byli komunisté velmi aktivní.
Krym a mnoho dalších
Gruzínské Jižní Osetie, Abcházie, moldavské Podněstří, podpora většiny separatistických tendencí v rámci postsovětských republik. Obsazení Krymu přesně v intencích klasické politiky SSSR. Nic moc se nestalo, tak se pokračovalo dál na Donbase. Ať byl na východní Ukrajině stav jakýkoli, Kreml tam zjevně financoval secesistické tendence, aby odvrátil pozornost od Krymu. Dlouhodobá snaha ovlivňovat dění v Pobaltských republikách. Neochota jednat o Kurilských ostrovech, které patří Japonsku. Vytrvalá podpora středoasijským nedemokratickým režimům. Podpora zrůdného diktátorského režimu v Bělorusku. Využívání internetu jako nástroje k šíření moskevských ideologií po celém světě. Pevné spojenectví s íránským režimem. Přátelské vztahy s Venezuelou a komunistickou Čínou.
Rusko již není velmocí
Z konvenčního hlediska je naprosto jasné, že Rusko již zásadní nebezpečí neznamená. Putinovi zbyla v ruce poslední karta. Jaderné zbraně. Došlo-li by k jakékoli dohodě, jež by umožnila kremelskému režimu zachování si tváře díky hrozbě použití jaderných zbraní, vznikl by extrémně nebezpečný precedens. Čína a Tchaj-wan. Zcela schizofrenní kvazikomunistický režim v Severní Koreji. Velký otazník nad Kašmírem mezi Indií a Pákistánem. V neposlední řadě kritická křivda vůči Kyjevu. Zachovat si tvář v této chvíli by pro Putina znamenalo vítězství a velký příklad pro jeho nástupce, protože čas kremelského diktátora se naplňuje. Kdyby Izrael ustupoval teroristům, pak by již neexistoval. Volání po míru je nepochybně naprosto správná věc. Ale to znamená sedět u stolu s někým, kdo ten mír opravdu chce a nebude vydírat. Rusko je fakticky poražené, stále izolovanější, ale Putin nepřipustí dohodu, která by pro statečné Ukrajince byla přijatelná. Všechny výše zmíněné historické události jen potvrzují, že v Rusku se za více jak sto let prakticky nic nezměnilo. Kreml jako jediný dosud nepochopil, že velmocenská politika v globalizovaném světě pomalu odchází a je postupně nahrazována ekonomickou dominancí. Svět se změnil, zatím se nemění Moskva a teorie mezinárodních vztahů, už trochu nastal čas. Česká vláda by v rámci předsednictví měla udělat vše pro mír, ale co to znamená? Jak se dá jednat s prohnilým režimem, kterému nelze věřit ani slovo, a který by zrovna teď chtěl trochu oddechu a zároveň jediné čemu rozumí je síla, aby nabral novou energii k dalšímu útoku?
