Nikde není vidět skutečná síla vystavit Rusku nebo Číně stop, hlavně ať funguje globální ekonomika. Opravdu krátkozraké.
Současné geopolitické dění je ručičkami na hodnotě za pět minut dvanáct. Západní političtí lídři ovšem vytrvale dělají jakoby nic, především ti evropští. Neuralgických bodů světové politiky lze nalézt mnoho, západní demokracie ovšem fatálně selhávají především v otázkách Tchaj-wanu, Donbasu a Hongkongu.
Když se Ukrajina vzdávala svých jaderných zbraní, mezinárodní společenství jí garantovalo územní celistvost. Krym již nikdy nebude ukrajinský, můžeme spekulovat o nebetyčné hlouposti soudruha Chruščova či jasně historické příslušnosti k Rusku. Anexe, krytá trapným referendem, je stále zásadním porušením mezinárodního práva. Při zavření všech očí řekněme ale budiž, Sevastopol, přístup k Černému moři, specifika ruské vnitřní politiky. Ještě lze aspoň trochu polemizovat. Bohužel, jak to u autokratických režimů bývá, odpuštěný zločin volá po zločinu dalším. Putinova agresivita v oblasti Donbasu je otevřenou fackou celé Evropské unii či demokratickému světu.
Kde jsou britské garance obyvatelům Hongkongu? Čína si ve městě dělá co chce a nikdo pro statečně bojující občany zatím ještě autonomie nehne ani prstem. Podpora demokraticky smýšlejícím lidem v bývalém britském teritoriu se zmenšila jen na prázdná prohlášení světových politiků. Raketově rostoucí agresivita Číny v Jihočínském moři, zosobněná trvalou eskalací tlaku na obyvatele demokratického ostrova, prochází takřka bez povšimnutí. Američané ostrovu sice dodávají zbraně, ale garanci spojenectví Tchaj-wan žádnou nemá. Vojenští experti již v současnosti jasně hovoří o otevřené hrozbě vojenského konfliktu, důsledky by mohly být dalekosáhlé.
Totalitní režimy jsou schopny nacházet dynamiku vždy jen v určité formě agrese. A dovolí si vždy jen to, co je jim dovoleno. Nacistické Německo zpočátku také postupovalo relativně pomalu, znovuobsazení Porůří, anexe Rakouska, okleštění Československa; schválené soudobými světovými velmocemi, obsazení torza naší země a nakonec napadení Polska, kdy i v té době britské politické špičky proti Hitlerovi nechtěly zakročit. V čem jsou jiné postupy Ruska a Číny? Jsou identické, obě velmoci jasně vnímají slabost demokratického světa a jejich agresivita vytrvale roste.
Globalizace? Jen v ekonomickém a elektronickém slova smyslu. Mezinárodní instituce zůstaly v devadesátých letech, OSN je naprosto zbytečná, byrokratická organizace, stále více v moci Číny, paradoxně prochází podobným vývojem jako meziválečné Společenství národů, které úplně selhalo. V devadesátých letech zůstaly i západní státy v rámci mezinárodní politiky. Naopak situace je mnohem horší, nefunkční soft politika a naprostá vojenská slabost, kdy žádný stát EU neznamená vojenskou hrozbu, NATO je papírovým tygrem a USA hrozí úplná defragmentace díky šílenému progresivistickému hnutí. Ráj pro agresivní režimy. Západní svět se tváří, jako kdyby vůbec nechápal rizika multipolárního světa. Jen hlupák nechápe odstrašující význam akceschopné vojenské síly. Svět nikdy nebude růžovým místem a Putin potažmo ČLR vidí, že se v současnosti nemají čeho bát. Evropa jakoby odmítala chápat dopady globalizace a i když se jednotí v rámci EU, není schopná jednotně postupovat ani na ekonomickém poli v rámci případných protičínských sankcí či opatření, v tomto směru zlatý Trump a nerad musím přiznat, že když sleduji Bidena a jeho už teď patovou situaci, možná bude Trump diamantový.
Demokratičtí politici jsou v současnosti schopni řešit jen otázky globální ekonomiky a to jen v intencích dopadů na jejich potenciální voliče. Bude-li to takto pokračovat dál, stane se skutečně Evropa čínskou provincií, jak předpokládá řada teoretiků mezinárodní politiky. Nikde není vidět skutečná síla vystavit Rusku nebo Číně stop, hlavně ať funguje globální ekonomika. Pojem globalizace v kombinaci se současnou světovou multipolaritou vyžaduje zásadní přehodnocení celé řady politických postupů a procesů, ať již na mezinárodní čí vnitropolitické úrovni. Bohužel demokratický svět se zabývá pseudorasismem (stále častěji rasismem obráceným) či infantilními problémy progresivistického hnutí a UJÍŽDÍ MU VLAK. Důsledky mohou být dalekosáhlé, včetně destabilizace toho, nač jsme zvyklí. Rádoby vůdci jako Babiš, Boris Johnson či Macron jsou přesně to, co nepotřebujeme.
