Ens aethereum

Ach ty uličky, po krátký život celičký. Bráníme jen sami sobě, často zcela nesmyslně. Hlava, to je mistryně světa v naprostých nesmyslech :-). 

Nezčeřená hladina, roky touhy,

v hlubinách duní, pláč tolik dlouhý.

Vyprahlost, navenek úsměv vlahý, 

občas zalije, co děláš, můj tolik drahý?

 

Žízníš i napít dáváš, noc a den, 

někdy se topíš, občas děsivý sen.

Máš oči, a nikdo tě ukrytou nevidí,

tak blízko a zároveň daleko od lidí.

 

Tak jsi párkrát problesklo, Světlo, 

hřálo, někdy, duší teskně nesmělou,

plamen, co občas pronikl tmou, 

tou vynucenou hoře samotou. 

 

Vybledne vzpomínka? Malenka malinká?

Hraješ si s představou? Láskou lákavou?

Jsi jako nespatřené moře, spousta hoře, 

vlna za vlnou, klid i bouře, duší nevinnou. 

 

Máváš, mizíš, vztahuješ dlaně, 

toužíš, zakazuješ, utíkáš marně.

Jen tvé jsou poloviční sněžné saně, 

když můžeš rozplynout se nečekaně.

 

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Jaroslav Červenka | neděle 10.12.2023 6:45 | karma článku: 24,67 | přečteno: 473x