Deja vu

Láska je vrhnout se do rozbouřeného moře, doufat v náruč, která tě zachytí, a vědět, že bez toho skoku není nic než bezpečný a osamělý břeh.  Atticus

Bouřící moře se zklidnilo, pořád čeká,

díváš se z loďky na odraz, připravená. 

Sbíráš odvahu nekonečně romantická?

S tíhou v srdci tak záhadně nesmyslná?

Už díváš se z odstupu? Vzrůstající síla?

Pohledem zastřeným? Stále jsi tolik milá?

Zrcadlo hladiny osudové oči předvádí, 

voda, k různým věcem opravdově navádí. 

Ne, neumřel divoký akolyta života,

živá energie stále skrytá v pozadí, 

jen zdánlivá citu prostého prázdnota,

co k správné cestě občas navádí. 

Už zase denně voláš, loďka rozhoupaná,

rozervaná sebou, bouře zase rozpoutaná,

ani nechceš, samo, bitva zatím nevyhraná

a vesla života stále volně v loďce odložená. 

Tak co teď? Mlčí parníku známý kapitán,

odešel, na tuhle bitvu rozpustile nepozván,

jak smutné, když dveře jsou vlastně dokořán

a já si chci jen stoupnout.