Tak jsem si zase koupila jízdenku, tedy přesněji kupón, který mě opravňuje používat mastnou tyč, socku, MHD, městskou, jak je libo.
Už mě nebavilo balit se do bundy, čepice, jégrovek a dalších kalhot a zařadit se k dárcům orgánů, pokud budu do práce jezdit na kole, a letošní ledovka, náledí nebo jak se to odborně nazývá, mě srazí na tvrdý povrch cyklostezky. Mrznoucí déšť mě nemilosrdně bičoval do tváře a vytvářel neprůhlednou krustu na brýlích. Bylo rozhodnuto. Mastná tyč. Tenhle název pro městskou hromadnou jsem pochytila od svých dcer a zdál se mi vhodnější než socka.
Ráno jsem vyrazila s batohem na zádech, pod nohama mi to trochu podkluzovalo, ale dobrý! Nebylo přímo zima, ale nevlídno ano. A tak jsem hypnotizovala řidiče - pojeď už, vždyť můžu sedět vevnitř! Konečně. Sedám si na své oblíbené dvojsedadlo a zaberu ho sama pro sebe. To tak, aby si ještě někdo sedl vedle mě! Sedl si - naproti. Velká sluchátka, mobil, neupravené vousy, na kterých se mu určitě chytají nudle z polévky… Hudba, kterou si pouštěl do sluchátek, byla tak hlasitá, že přiměla těch několik málo spolucestujících vysílat pohledy směrem k nám. Já to nejsem, chtělo se mi říct.
A pak to přišlo. Protože mladík seděl na tzv. čtyřce, dal si zablácené „ády“ na protější sedadlo. Co děláš, vole, chtělo se mi říct. Neřekla jsem. Ani bez toho, vole. Dělala jsem, že neslyším. Mrtvý brouk a přitom to ve mně vřelo. Sakra, sedají si tam jiní….Zdá se, že to nevydržím. Když už mě mé svědomí přesvědčilo, že teda jo, vystoupil.
Stála mezi regály přeplněnými zbožím a asi přemýšlela, co bude vařit, tak se mi to asi zdálo. Jela jsem mastnou tyčí z práce. "Špinavé boty" na sedadle jsem nepotkala. Žena se pomalu šourala k pokladně. „Mami, ta pani nemá v košíku nic a stojí tu frontu.“ „Buď zticha, okřikla špunta matka. Co jiného…. „Tak chcete něco nebo ne?“ Prodavačka v předvánoční agónii asi opravdu neměla trpělivost. Žena nepřítomně prošla kolem pokladen. V košíku neměla nic. Sledovala jsem ji. Cosi mě k ní přitahovalo, Možná zvědavost, náhlá empatie, nevím. Sedla si na lavičku a zapálila si cigaretu. Jako by nic. Pozorovala jsem ji poočku, stud mi nedal zírat na ni naplno. Najednou se začala svlékat. Bundu, kalhoty, vytahaný svetr. Nevěřícně jsem zírala spolu s ostatními kolemjdoucími. Bylo to jako ze špatného filmu. Nikdo se nepřiblížil, nezeptal, nepomohl. Ani já. Nejradši bych se k sobě otočila zády. Jo, jo, moje ego se bude zase vymlouvat a vymlouvat. Nechci se na tebe dívat, chtěla jsem na sebe zakřičet.
„Babi, pojď domů.“ Neobratnýma chlapeckýma rukama se snažil obléci jí zmuchlané svršky. Nebránila se. Zavěsila se do něho a pomalu odcházeli, ona se neobratně přidržovala jeho paže. Nemohla jsem si nevšimnout vousů, sluchátek a umatlaných adidasek. Byl to ten „můj“, jehož nohy na sedačce ze mě udělaly sraba. Ach jo. To by byl dobrý závěr. Bylo by to krásné, kdyby to tak bylo. Nebylo. Přijela městská, ženu odvezla a já jsem tam zůstala se svým studem a spokojeným egem.
