Ne aby tě napadlo lézt na půdu! Ani tebe ani nikoho jiného, je to nebezpečné, mohly byste se tam propadnout. Táta se zatvářil přísně, tak přísně, že mě to až překvapilo. Stejně jsme tam lezli.
Pojď, koukneme tam, dáme bacha, aby nás naši neviděli. Brácha chvíli váhal, byl přece jen mladší a taky poslušnější. To já jsem byla enfant terrible naší rodiny.
Byla tam tma, prach, takové to divné půdní klima nevětrané místnosti. Plno pavučin, které se nám nepříjemně lepily na tělo. Ale zvědavost zvítězila. Spousta zajímavých věcí, staré židle, nástroje, ani jsme nevěděly, na co se používaly. Prkna pokrytá silnou vrstvou prachu. Opatrně jsme našlapovali. Žuch, brácha upadl a začal fňukat. Buď zticha! Zvedala jsem ho, ale noha zůstala zaklíněná v jakémsi železném rámu. Brácha už chtěl začít bulet. „Ani muk nebo nás naši přerazí!“ Jeho noha už mě moc nezajímala. Začala jsem odstraňovat zpuchřelá prkna…Kolo, jedno, druhé, rám, řídítka. Zaprášené, ale pro mě krásné. To byl objev!
Tati, půjč mi svoje kolo, prosím! Hans se dlouho odhodlával. Ale vykydal přece, nakrmil krávu a zametl maštal. Hospodářství nebylo veliké, ale práce pořád dost. Statek, tzv. vierkanthof, byl typickým rakouským stavením, kterých bylo ve vsi mnoho. Stodola, záhumenka. Hans nesnášel to věčné hrbení, okopávání brambor, zeleniny…miloval koně, měli dva, tažné valachy. Oba uměl vodit, osedlat.
Ale kolo, to bylo něco jiného. Jen starostův kluk měl kolo, jinak z dětí ve vsi nikdo. A teď si ho Hans mohl půjčit. Ten krásný pocit, je pánem svého stroje, poslouchá ho na slovo. Když poprvé stoupl na šlapačky a podařilo se mu rozjet, připadal si jako vládce světa. Vítr mu hvízdal kolem uší, nedosáhl na sedlo, ale jel, jel s větrem o závod... večer kolo umyl a uklidil do stodoly. Zítra, zítra snad zase.
A najednou je konec. Kdosi rozhodl, že jdou pryč. Nechali tu slepice, husy krávy, koně. A taky kolo. Táta ho schoval na půdě. Jednou se sem vrátíme, Hansi, řekl potichu. Nevrátili se. Hans měl později ještě jiná kola, ale žádné nebylo tak krásné. Bylo první! Jako pro mě. Vyhrabali jsme ho a pomalu snášeli z půdy. Co jste tam dělali? Táta se zlobil, až se mu fousy třásly. Ale kolo nám vyčistil, namazal, a tak vlastně zprovoznil. Naše první kolo. Hansovo první kolo. Čí vlastně?
