Miluju kaštany. Hladké, lesklé, strakaté jako telátka vylupující se z matčina lůna. Jsem schopna štrachat ve spadaném listí, které tak zvláštně voní, a hledat hnědé krasavce. Plním si jimi kapsy, ještě i bundu na břiše.
Zvedám hlavu a dívám se do koruny kaštanu. Jeho větve visí dolů jako silná lana vybízející k připoutání. Ráda jsem ho malovala, na podzim opadaný jako nahý, ale přesto pevný. Na jaře lepkavé pupeny, listy složené jak motýlí křídla a pak vznešené svíce květů. Stromy občas trpí jakousi chorobou, která ubírá síly, ukořistí předčasně listí a zbarví je do rezavohněda. Ale plody jsou zdravé. Nemoc zničí tělo, ale plody vybojují právo na život.
Nedávno jsem se vydala do lesa. Už bez věrného psího přítele, který mě vždycky doprovázel a mlčky trpěl, když nám křoví rozdíralo šaty i tělo. Hledala jsem místo zvané Hrad. Na mapě značeno, cesta neznámá. Prodírala jsem se křovím bez listí, větve mě šlehaly do tváří, kopřivy ještě občas štíply, divoké ostružiny mi omotávaly nohy, jakoby chtěly říct – nechoď! Lezla jsem po kolenou, vyhledávala nejschůdnější cestu. Vzhlédla jsem a viděla mohutné jedle ve svých šedých parádních oblecích. Pak jsem stanula na jakémsi pomyslném vrcholu. Připadala jsem si, že jsem zdolala nejméně K devítku. Sáhla jsem do kapsy pro foťák a nahmatala malý kaštan. Už nebyl lesklý, ale byl tady a já najednou věděla, že bude líp. Snad mi ho tam položil bůh lesa, snad chtěl říct, jsi tady dobře, tak neztrať cestu zpátky. Věděla jsem, že možná budu klouzat, klopýtat, ulomila jsem si dvě větve jako oporu. Opatrně jsem sestupovala. Les mi nic nedaroval, sestup byl snad ještě horší než výstup.
Když jsem se vrátila, dostavil se podivuhodný klid. Jako bych si přinesla novou sílu do života. „Života bído, přec tě mám rád“, napsal Fráňa Šrámek. A já věděla, že to tak je, vždyť nemáme nic jiného, nic cennějšího, věděla jsem, že mám sílu, že jsem si ji přinesla z lesa.
Vyšla jsem před dům a podívala se na kaštan. Dokážu to, řekla jsem mu. Sebrala jsem jeden z posledních kaštanů, strčila do kapsy a vzpomněla na všechny, které mám ráda. Je jich hodně a vím, že také klopýtají a padají na svých cestách. Tak to je a bude. Chci být s nimi, dokud ještě jsme…pořád ještě totiž jsme!
