Děsí mě, kolik nás za pár let bude. Mohu říkat nás, protože brzy budu mezi důchodce patřit. Trochu se těším, ale zároveň bojím....jsem totiž persona non grata - učitelka. Jsem zvyklá se mezi lidmi pohybovat.
A to mezi mladými, flexibilními, komunikativními, schopnými. Na jednu stranu mě láká to nevstávání, nemusení, ranní lenošení. Co si ale počnu, jestliže každý den nespatřím to světlo v očích mladé generace tak lačné - ne vědění, ale nových videí a sdílení na sociálních sítích?
Mobil hubou dolu, zahřměla jsem dnes před testem. Ale paní učitelko, já čekám balíček, a tak musím sledovat zprávy, kontroval středoškolský student . Nesmíte mi ho vzít! Povzdechla jsem si a - vzala mu ho. Poznámku o lidských právech jsem ignorovala. Během testu jsem si ještě vyčítala, jak je stresuji a neúspěch může jejich psychiku nadobro poškodit. A to ještě budu známkovat! Nehorázná drzost. Příště to dám lehčí, aby dostali lepší známky, umínila jsem si. Ještě jsem si stačila všimnout, jak se pod lavicí blondýny rozsvítilo světlo. Už si ani ty taháky nepíšou, fotí je do mobilu, který je občas prozradí.
Paní učitelko, vy jste dneska nějak smutná! No jo, vlastně jsou milí, občas mě překvapí. Včera se jednomu z nich udělalo špatně. Okamžitě doběhli koupit vodu, ten největší"zlobil" mu držel nohy ve výšce až do příjezdu záchranky, batoh pod hlavou byl okamžitě. Říkám si - jsou vlastně stejní jako jsme byli my.Chtějí se bavit, mít se rádi, pít pivo a zkoušet to, co je jim dovoleno. Byli jsme jiní? Oni za to vlastně nemůžou, že jim pokrok nabízí nové možnosti....
Tak. Rychle do kabinetu, během pětiminutové pauzy hlt kafe a zase zpátky. Tak nevím. Chci vlastně do toho důchodu?
