Žijeme v kouzelné zemi

Když si jdete pro dědictví, musíte u notáře použít magické zaklínadlo. Neznáte-li, smůla, může vás to stát celý váš majetek. Proč se dělají tak špatné zákony?

Dědictví je spojeno se smutnou událostí, s odchodem někoho nám blízkého (většinou, úmrtí neznámého strýčka zbohatnuvšího na ropných polích kdesi v Americe, kterého jste nikdy neviděli, tak nezasáhne, ale kolik je takových případů, že ano?). Ale i samotné převzetí dědictví se může stát pro nás noční můrou a událostí více než smutnou. Neznáte-li kouzelnou formulku! Jste-li kouzelník nižší kategorie, nebo dokonce jen obyčejný člověk, nemusíte o ní samozřejmě vůbec vědět. Kdo má předpokládat, že vaše spokojené bytí v budoucnu, závisí na vyřčení nějakých magických slov? A máte problém.

Chcete-li dědit, dědíte i dluhy. Pokud jsou větší než dědictví, mohou vás finančně zruinovat. Aby se tak nestalo, musíte u notáře pronést zaklínadlo: „Uplatňuji výhradu soupisu majetku“. Věta, která smrtelníkovi nedává až tak příliš smyslu, vlastně jako každé jiné zaklínadlo, abrakadabra, čárymáryfuk. Ale tato magická věta dokáže zastavit temné síly (ale i oprávněné věřitele, jenže ti se většinou hlásí dostatečně včas, takže víte, jestli jich není víc, než je hodnota děděného majetku), aby nebraly majetek váš, když vy za nic nemůžete, ale pouze majetek vašeho zesnulého příbuzného.

Je šílené, že takto je postaven náš občanský zákoník. Zákoník nemá být knihou kouzel, postavenou na zaříkadlech, které pokud neznáte, nebo nevyslovíte včas, v tu správnou chvíli, na tom správném místě, mohou způsobit váš pád do chudoby. Má to být dokument jasný, přehledný, transparentní, spravedlnost zajišťující. A takové má být i dědické řízení. Aby se dostalo spravedlnosti dědicům i věřitelům zemřelého. V podobě, jak je to dnes, je to neuvěřitelný paskvil. Nástraha věty, že „neznalost zákona neomlouvá“, vyhnaná ad absurdum. Proč tomu tak je?

Důvodů bude asi víc, i když se to pořád točí kolem toho samého. Už není moc kde brát a tak se loví, pomocí těchto pastí, pastí, pastiček, i lidé kolem člověka zadluženého. Že umřel, než stihl všechno zaplatit, je od něho fakt podraz, ještě nebyl dostatečně vytěžen, takže si počkat na jeho následníky a lapit je do stejné sítě jako jeho, se jeví jako oprávněný požadavek (toto je míněno samozřejmě ironicky).

Dalším důvodem bude, že páni notáři, advokáti a další persóny znalé práva, potřebují zákazníky. Odměny mají řádné, tarify stanovené, tudíž je to taková kartelová dohoda, levněji to prostě neseženete. A tak většina lidí, majíce hluboko do kapsy, se odhodlá zaplatit služby advokátů teprve ve chvíli, kdy se to jeví naprosto nevyhnutelné. To je třeba změnit (míní advokáti). A takový zákon, kde se počítá s kouzelnými formulkami, je pro to naprosto ideální. Když si nebude člověk jistý, jestli není potřeba pro ochránění svých práv nějaké zaříkadlo, raději si zaplatí pana kouzelníka (pardon, advokáta), který je všechny zná.

Když se vrátíme k dědictví. Nejlepší by samozřejmě bylo, pokud o našem drahém zesnulém víme vše, takže jdeme k notáři a nemusíme přemýšlet, jestli známe správná zaklínadla. Jenže tak to skoro nikdy není. Ono to prostě nejde. I člověk nám nejbližší má své tajemství. A jejich hloubka i důvody mohou být naprosto neodhadnutelné. Co s tím?

Řešení je poměrně jednoduché. Pohnat k odpovědnosti tvůrce zákonů s kouzelnými formulkami. Požadovat od nich vysvětlení, proč tam tyto zaříkadla jsou. Pokud to vysvětlit nedokáží (že chtěli ponechat dědici možnost volby, aby se po zbytek života obával, že mu někdo sebere jeho majetek pro dluhy, o kterých neví, by jako vysvětlení neobstálo), je jasné, že podlehli lobbingu některé zájmové skupiny. A pak jim za to náleží potrestání.

Dokud se na toto (a i na další paskvily v zákonech) budeme dívat jen jako na nedokonalosti a nedomyšlenosti (a takto to omlouvat, i když si na tom někdo těžce nahrabe), budeme stále v kouzelné zemi. Jenže kouzlit se bude jen ku prospěchu některých. Většina na to doplatí.