Můj dům, můj hrad

Místo, které nazýváme domovem, je pro každého člověka symbolem soukromí a bezpečí. Pokud je z jakýchkoliv příčin narušeno, je to obrovský zásah do života a může vyústit v tragedii, jako v případě pana Jaroslava Janoty.

Pana Janotu osobně neznám. Přečetl jsem si však pečlivě všechny jeho články a nabyl jsem z nich dojmu, že se jedná o slušného, vzdělaného, poctivého a skromného pána. Kriminálník, zločinec a potenciální vrah takové články prostě nepíše. Přečetl jsem si i rozsudek a odvolání pana Janoty a rovněž články a komentáře, které vyšly v tisku a byly publikovány na internetu a téměř vše, co k tomuto případu napsali ostatní blogeři. A i když mnozí diskutující se ohrazují, že vše již bylo řečeno, že každý další názor je jen další ředění již tak řídké informační polévky, nedá mi to, abych se nepokusil o trochu jiný úhel pohledu na celý případ.

Je v podstatě jedno jak velké měl pan Janota dluhy a jak k nim přišel (v naší zemi je neskutečně snadné přijít k dluhům a dluhová spirála je zde velmi dobře promazaný stroj), jisté však je, že se k problému postavil čelem, poctivě pracoval a snažil se dluhy splácet. Přesto však měl být vystaven nejhrubšímu zásahu do soukromí, tzv. mobilární exekuci. Tato procedura je velmi efektivní prostředek jak dostat člověka na dno. Ne že by nepřinášela i nějaké finanční prostředky, exekutorovi, občas i věřiteli (většinou však výtěžek z movitého majetku předchozími exekucemi již vytěženého dlužníka stěží pokryje náklady na takový výjezd a práci vykonavatelů), ale její dopad psychologický je naprosto devastující. Zablokované účty, nutnost odvádět většinu svého příjmu na splácení dluhů, život s nálepkou dlužníka, kdy se od vás odvrací rodina i přátelé, to všechno jsou věci velice nepříjemné, ale vyrovnat se s tím dá. Ovšem ztráta jediného pevného bodu, kterým je jistota a bezpečí domova, to je zásah, který dokáže zlomit i psychicky velmi odolného jedince.

Ve světle předchozího prohlášení je vlastně i celkem jedno, jestli se incident odehrál tak, jak jej popisuje soudní spis nebo tak, jak je líčen panem Janotou na jeho blogu. Ten člověk byl zahnán do kouta. Věděl, že mu někdo narušuje a bezohledně boří jeho jedinou a možná poslední jistotu, že znásilňuje jeho výsostný prostor, bere mu místo, které mu dodávalo pocit bezpečí a sílu bojovat s nemilosrdným světem a nepřízní osudu. A to, že ten někdo má požehnání státu, že to není pouhý svévolný lupič, je v tomto případě zcela irelevantní. Naopak, že to někdo udělat může, to jen pocit frustrace znásobí.

Pevně věřím, že pokud by nedošlo k tomuto pokusu o mobilární exekuci, že by pan Janota byl dosud mezi námi, své dluhy by postupně splatil a vše by bylo v pořádku. Ale pokud člověku vezmete to poslední co má, v tomto případě soukromí a bezpečí jeho obydlí, může to vyústit v tak tragickou událost jako v případě pana Janoty. Nezbývá než doufat, že tato tragedie bude spouštěčem k řešení neutěšeného stavu vymáhání pohledávek v našem státě.