Poté, co jsem své tělo začala vnímat jako chrám Bohyně, nikoli Boha, dostalo dříve tolik opomíjené uspokojování fyzických potřeb nádech bohoslužby. Konečně. Nepřišlo to ale samo od sebe. Původně mi tantra připadala jako příliš silná, ba přímo nebezpečná spirituální technika. Nebýt mé milé kinezioložky, štířice s ascendentem ve štíru, možná bych na ní vůbec nešla. Tak dokonale mě rozebrala, že už se v tom nedalo pokračovat. Intelekt kapituloval. Ale potřeba posunout se v životě někam dál, na lepší, neustala. Zapojila jsem se do projektu www.zenyzenam.cz a zatoužila po ryze ženské společnosti, kterou v běžném životě postrádám. Jen tak spolu být a společně se radovat z toho úžasného daru, že jsme ženy.
Na malém oltáříčku uprostřed místnosti hoří svíčky, stojí tam i několik sošek bohyní a předměty s ženskou symbolikou. Jen představivost deformovaná patriarchální kulturou může vidět falické symboly v objektech, jako jsou menhiry, stromy, houby, objektivy drahých fotoaparátů a třeba propisky, a nevidět zároveň jóni (sanskrtský výraz pro…ženský pohlavní orgán) v mušlích, květech orchidejí, motýlích křídlech nebo jeskyních. Vidím jí tam a cítím se přitom silná. Ta energie se v zesílené formě stává extatickou, mám chuť křičet a tančit, projevit se…což je právě to, co podle svojí kinezioložky nejvíc potřebuju udělat.
Tantrická cvičení s ostatními ženami mi umožnila zažít takovou blízkost, že jsem je všechny začala nazývat svými sestrami. Z každého setkání odcházím zářící a šťastná, plná úžasné ženské energie. Můj taneční projev nikdy nebyl moc spontánní, ale mezi ženami začal být. Přinesené dobrůtky, které se sestrami na setkáních ochutnáváme, se začaly proměňovat v malé orgasmy v mých ústech. Jen si to dovolit a uvědomit. S obdivem zírám na sošku věstonické Venuše, umístěnou na oltáři Bohyně a říkám si, jak je nádherná. Jak to, že mi to tak dříve nepřipadalo? Ženské tělo nádherné je, ať má jakoukoli individuální formu, má prostě krásu zakomponovanou ve své stavbě, všechny jsme Bohyně, všechny jsme Venuše. Na našich setkáních nebyla ani jedna žena, která by se nerozzářila a ve které bych Bohyni neviděla. Vidím jí zřetelně i v sobě.
Spirituální cesta ženy se mi začala odkrývat jako cesta uctívání vlastního těla. Včetně smyslů a způsobů, jak skrze ně prožívat rozkoš. Nikoli z prázdného hedonismu, ale jako bohoslužbu.
Navzájem se masírujeme se slovy: „Krásná ženo, vstup do mého doteku, jako do věčnosti.“ A skutečně, vjem doteku se stává blaženou přítomností. Tolik voní věčností, kde není předtím ani potom.
Nemám nic cennějšího, co bych Bohu, resp. Bohyni mohla nabídnout, než vlastní rozkoš, nebo snad radost, jestli rozkoš někoho uráží. Askeze nefunguje a myslím, že je jedním z výmyslů samotného knížete pekel. Ledaže by přinášela nějaký mně zatím neznámý druh rozkoše… Vedle Ježíše Krista, nejvěrnějšího průvodce, mně začala zajímat Marie Magdaléna. Jaký ženský princip kromě Panny Marie, ke které jsem se modlila v těhotenství, křesťanství může obsahovat?
Příroda, plodnost, život, umění, kultura, krása, radost, sexualita, vůně, chutě...to všechno a mnohem víc odhaluji jako dary ženské stránky božství. Učím se poznávat její jména, příběhy a aspekty, jak je zachytily dávné kultury. Jsou stále živé. Objevuji v sobě pannu, matku, stařenu a čarodějku, oslavuji svůj měsíční cyklus. Na každou menstruaci se těším jako na očistu a obnovu do dalšího tvůrčího cyklu. Pokračuji v krasojízdě.
Vracím se v představách zpět, jen několik tisíc let, do dob matriarchátu, kdy svět ještě nebyl postavený na hlavu a Bohyně vládla i srdcím mužů, kteří kvůli tomu nebyli o nic méně muži. Asi věděli, že z žen dostanou to nejlepší, když jim budou prokazovat úctu a lásku. Určitě byli o to kultivovanější a spokojenější, o co hlubší spojení se svými Bohyněmi prožívali.
Jsem velmi šťastná jako žena a být mužem mi připadá jako ta méně radostná možnost, což ale určitě není, jen musím doplnit ještě nějaké vhledy do svojí skládanky. Koneckonců sluneční mužská energie je tím, co nás pozvedá nad pozemskou sféru, k duchovním světům. Ženská lunární energie vládne „pouze“ Zemi. To pouze by mě nemělo vůbec napadat. Ani by mi Vesmírné výšiny neměly připadat důležitější, než Země pod mýma nohama. Můj vnitřní muž, ten duchovní mistr, tulák po hvězdách, nositel nejčistších idejí, by měl oddaně vzhlížet k mojí vnitřní ženě a sloužit jí, zatímco ona udržuje život.
Katka, moje učitelka tantry, umí říkat NE s úsměvem. Já, stále nastavená každému vyhovět, s tím mám problém. Ne s úsměvem mně šokovalo, ba zpočátku znechucovalo. A vida, už to zkouším taky. A víte proč se spokojeně usmívám, když něco odmítám? Mám radost, že jsem zase jednou dokázala říct ANO sama sobě.
Když říkám NE, říkám tím ANO sama sobě.
Takové NE je odpovědí těla a vychází instinktivně z břicha, nebo z jóni. Nikoli z hlavy nebo ze srdce. NE umí říkat tělo hýčkané a vážené svou majitelkou. Ta dovede zachytit jeho signály a dovolí jim projít skrz srdce a hlavu až do projevu. Jen tak se může stát sama sebou, vtělenou Bohyní.
„Bohyni nebude nikdo srát na hlavu.“ Říká Katka.
Ani vám ne, milé Bohyně, které jste dočetly až sem.
www.zenskekruhy.cz
